Zmar mladého života

Zmar XI. - V zajetí ženy

Claude se probral z transu, do jakého ho jeho věznitelka na čas dostala, když mu k obličeji přitiskla kapesník napuštěný chloroformem.

Jako první pocítil cosi, co jej tlačilo na spodní polovinu tváře, jak kdyby kolem úst i nosu měl zavázaného něco látkového a pevně utaženého. Při uvědomění si tohoto faktu samozřejmě začal panikařit a přerývavě dýchat.

Vzápětí se snažil se uklidnit, jelikož si za žádnou cenu nepřál se stát obětí svých úzkostí. V lepším případě by jenom omdlel a na chvíli se ocitl ve stavu bezvědomí, v horším by i mohl dostat infarkt myokardu, jakmile by se jim celý poddal. A on chtěl žít! Ještě nechtěl zemřít, navíc tak mladý!

Velice se bál, aby se neudusil dřív, než by byl odtud vysvobozen – poněvadž už tak mu šátek stažený za hlavou na několik uzlů a natěsno přiléhající k tváři zabraňoval ve volném dýchání. Navíc, kdyby si ještě přitížil, kdykoliv by zpanikařil...

Zkoušel sebou pohnout ve snaze se aspoň trochu vyprostit. Leč marně - zasykl bolestí, když pocítil lano zařezávající se do zápěstí svázaných za zády. Pokoušel se i zapřít o zeď, zkouše si o ní drhnout lana na rukou, aby povolila. Hned však ucukl, protože jej tlačil hák připevněný ke stěně, k němuž byl mladík přivázán, nacházející se přibližně v oblasti mládencova pasu. Chtěl si protáhnout ztuhlé nohy, avšak i ty měl spoutané k sobě.

Nezbývalo než jen bezmocně čekat a vyhlížet, co s ním nemilosrdný osud zamýšlel. Trápil se a chvěl hrůzou. Přesto nedokázal pochopit, z jakého důvodu si zasluhoval taková muka.

Vždyť jsem nikomu nic neudělal! div nevykřikl v duchu, a klidně by zařval z plných plic, kdyby mu v tom roubík nezabraňoval.

Proč mě všichni tak trápí? Když přede mnou neutíkají, zase se mi – nechtěl si nic takového v myšlenkách představit, ačkoliv se, vzhledem k nastalým okolnostem jednalo o krutou realitu – chtějí mstít. Ani pořádně nevím, za co. Co já komu vůbec provedl?

Začal se vzápětí, ač nechtě, smiřovat s vlastní smrtí.

A jestli mne Lorraine chtěla zabít, z jakého důvodu to tedy neudělala rovnou, aby mě toho všeho ušetřila? Copak jí v tom bránilo? Vždyť určitě má v sobě kuráže dost, aby ukončila můj život, jestli si něco takového v nitru přála.

Ale na jednu stranu tomu nerozumím, nerozumím už ničemu! Při této myšlence sebou prudce trhl, až znovu zasyčel a provazy jej zas usadily na místo.

V ten moment k mladíkovi přikročila jeho věznitelka, jako by mu dokázala číst myšlenky. Z dáli se ozýval klapot jejích střevíců s podpatky. Šla po schodech dolů, otevřela zamřížované dveře temného sklepení, až zavrzaly. Protože měla ještě s Claudem nějaké plány, rozhodla se přijít s růžencem i medailonkem; to aby jimi gentlemanovi něco připomněla, nežli by k němu přiblížila vražednou čepel, jíž zmařila život Claudova mladšího bratra, Fabiena.

Rukojmí okamžitě zvedl hlavu směrem k příchozí, aby si lépe prohlédl siluetu krásné ženy se zlatavými kadeřemi i ve vínových šatech. Postavila se přímo do světla luceren, kterými se v suterénu nalézajícím se hned pod hlavní síní honosného sídla svítilo.

V prostoru, jakým nyní procházela, se kromě hlavního koridoru nacházelo několik drobných místností po jejích stranách, ve kterých se nalézal vinný sklípek; taktéž i pár světniček, v nichž dáma za času svého čarodějnického působení schraňovala grimoáry i rituální předměty... také i síňky sloužící jako vězení a v jedné z nich právě prodléval nebohý elegán.