Zmar mladého života

Zmar III. - Hledání tajemného muže

Tolik by se rád ukázal své milované Bernadette, ale jak, pakliže jeho přítomnost nejspíš nedokázala vnímat? Dokonce kvůli ní odešel z brány hřbitova až ke svému vlastnímu hrobu, u kterého usnula. Pohled na ni mu připadal velice žalostný - viditelně zmáčené vlasy i šaty, ještě k tomu s holými rameny, přes které si nevzala aspoň nějaký dlouhý šál, když už nic jiného...

A boty, kde je jen nechala? Vždycky totiž nosila střevíčky, avšak skryté pod dlouhými sukněmi, jež se před mládencovýma očima ukázaly vždy, když dívka udělala jakýkoliv prudký pohyb, třeba se rychle otočila nebo běžela.

S obrovskou lítostí se snažil se své milované dotknout, aby jí nějakým způsobem dal o sobě vědět, ovšem marně - jeho ruka prošla skrz její tělo. Ještě k tomu absolutně nevěděl, že se černovlásek dostal do snu a v něm ji dokonce objímal! Jenže on si tolik přál mít s ní kontakt plně pod kontrolou a říct Bernadette zplna hrdla, že dívenku tak úplně neopustil.

Přece musí existovat aspoň jeden způsob, jak se s ní spojit, pomyslel si v duchu. Přece tady nebudu pořád chodit sem a tam po hřbitově, musím se nějak pohnout. Navíc se ve hře samozřejmě nalézalo pátrání po pravé identitě Fabienovy vražedkyně.

Mladík si zrovna shodou náhod, když hleděl na pár starých neudržovaných hrobů v okolí jeho vlastního, jejichž náhrobní desky se nacházely pohřbené pod hromadami listí z nedalekých bříz - byl totiž podzim, vzpomněl na další skutečnosti odehrávající se v okamžiku skonu. Náhle jaksi pocítil svá zápěstí i kotníky, jako by se na nich nacházelo lano zařezávající se mu až do masa.

Zprvu se samozřejmě vylekal, nechápal přítomnost právě se dostavivšího jakéhosi zvláštního pocitu. Vzápětí si však uvědomil, že se neobjevil jen tak náhodou. Lorraine ho vlastně předtím nějakou dobu věznila v některé ze svých komnat rozlehlého sídla svázaného jako rukojmího. Najednou začalo kavalírovi dávat smysl, proč se chladné čepele té proradné ženské neubránil - on ani nemohl.

Vzápětí si samým zděšením dal ruku před pusu, jakmile si vzpomněl, jak si, už v podobě ducha, naprosto zbytečně vyčítal, že neoddálil okamžik své smrti. Mít těsně před oním osudným okamžikem volné ruce, ihned by pevně chytl za nůž namířen přímo naproti sobě. A krvelačné dámě, jeho budoucí vražedkyni, jej vyrazil z ruky s takovou silou, až by, vhozen do vzduchu, pak s cinknutím dopadl na zem.

Ale takhle se vlastně jedině směl modlit v duchu za lepší zítřky, hledět prázdně před sebe. Také přemítat, co s ním mazaná věznitelka vůbec zamýšlela. Musela mít nějaký plán, když, nebohého kavalíra, držela v zajetí. Jinak by přece mladíka zabila rovnou na místě, kdyby se náhodou nerozhodla ho raději unést.

Ve Fabienově mysli se vzápětí objevil jeden velký otazník - co se stalo těsně před tím, než jej někdo svázal? V tom se jistojistě muselo nalézat něco zvláštního i běžným rozumem nepochopitelného, protože by se rozhodně za normálních okolností spoutat jen tak nenechal.

Znejistěl, jelikož nejasné a do určité míry do sebe špatně zapadající obrázky událostí týkajících se Lorraininých piklí náhle nahradilo cosi zvláštního - mládenec totiž před sebou, vlastně v hlavě, viděl podivného muže. Určitě se s ním musel někdy potkat, touto skutečností si byl naprosto jist. O koho však vůbec šlo? Toť záhada.

Kupodivu si jej pamatoval v jasných konturách jako Bernadette, pouze u jeho jména krapet váhal. Rád si bral na sebe kabát sahající délkou až po kolena. Chodil o černé tlusté holi, možná ji ale držel v ruce a opíral se o ní spíš z důvodu dodání jistého zjevu než že by kulhal. Sice těžkopádné, leč pravidelné kroky se dalo slyšet už na míli daleko, jelikož se vždy obouval do bot s vysokým a pevným podpatkem. Nikdy současně nevycházel z domova bez kožených rukavic s chybějícími prsty i velkého klobouku, a ani bez netopýra či havrana sedícímu vlastnímu majiteli poslušně na levém rameni. Vypadal zkrátka hrozivě jak postava z hororových historek.