Like from another planet.

Kapitola 25.

Z pohledu Erena

Ten večer, co na mě Levi čekal jsem měl srdce až v krku. Myslel jsem si, že i kdyby jednou přišel na to kde jsem celé ty dny bylo by mu to jedno. Potom na mě narazil v kavárně a nevypadal nadšeně a ani klidně jako vždy. Bylo to jako by se mu moje rozhodnutí nelíbilo, ale proč? Měl by být rád, že jsem se mu klidil z cesty. Tak to přeci chtěl ne? Nebo jsem udělal něco špatně, něco jsem špatně pochopil?

Přemýšlel jsem o tom celou cestu k Levimu. Času jsem měl dost, nikam jsem nespěchal. Spíš naopak, čím později přijdu tím spíš se mu vyhnu. Ale když jsem vešel do obývacího pokoje pochopil jsem, že moje snaha byla marná. Seděl tam na gauči a probodával mě pohledem. Chtěl si promluvit, ale já jsem se bál. Snažil jsem se z toho ještě nějak vykroutit, ale věděl jsem, že jestli se mnou opravdu chce mluvit nic ho nezastaví. Proto moje snaha o útěk skončila poměrně brzy.

Přišlo mi to jako hodiny, než konečně začal mluvit. Byl jsem unavený a sotva jsem se soustředil. Můj pokus udržet stejně kamennou tvář jako má on moc dlouho nevydržel. Z očí mi brzy začaly padat slzy. Bál jsem se, že mě vyhodí, ale to já nechtěl.

,,Už jsem ti jednou říkal, že přeměna vysiluje. Čím déle jsem přeměněný tím víc mě to ničí. Tahle podoba je naštěstí lehčí," poukázal jsem na své staré já na které jsem se přeměnil.

,,Ničí?" zvedl jsem na něj pohled. Vypadal, že měl o mě starost. Myslel jsem si, že se mi to jen zdálo. Vlastně jsem si tím byl v tu chvíli jistý, ale něco ve mně mě donutilo se nad tou představou usmát. Ujistil jsem ho, že to zvládnu, protože říct, že jsem v pořádku by byla lež a on by to poznal.

Lekl jsem se, když jeho ruka chytila moje tričko. Nevím, co jsem v tu chvíli čekal, ale objetí to nebylo. Trvalo mi, než jsem ho oplatil.

,,Nedělej hlouposti. Nechci tě ztratit," srdce mi vynechalo úder a pak začalo zběsile být jako by se snažilo dohnat co zameškalo. Znamená to, že mu na mě záleží? Určitě! Jinak by to přece neřekl. Znovu jsem se rozbrečel. Levi mě obejmul pevněji stejně tak já jeho. Nevím, jak dlouho jsme tam spolu ještě takhle seděli, ale je mi to jedno.

Teď jsem rád, že mě ten večer nenechal zbaběle zdrhnou do svého pokoje, kdyby to udělal stále bych si myslel, že mě nenávidí.

,,Oi, Erene posloucháš mě vůbec?" drcne mi do ramena Levi a tím mě probere z mích myšlenek. Přestanu teda bodat vidličkou do své večeře a kouknu na něj.

,,Promiň. Zamyslel jsem se. Co jsi říkal?" omluvně se na něho usměju. Jen nad tím protočil očima.

,,Říkal jsem, že máš strašný bordel v pokoji a že ještě dnes to uklidíš," vidlička mi vyklouzla z ruky a marně jsem se jí snažil zachytit. S řinčením dopadla na stůl.

,,Ty jsi byl v mém pokoji!" vykřikl jsem možná až moc vyděšeně. Přece jen nic tam nemám, ale i tak! To je narušování soukromí.

,,Ano byl a nekřič tady," ani se na mě nepodíval. Zůstal jsem na něj koukat s otevřenou pusou.

,,Ale já ti do pokoje taky nelezu," zamrmlal jsem v tichém protestu.

,,To je pravda, ale pokud vím je tohle můj byt a já si nepřeju, aby tady byl kdekoliv bordel, a to se týká i tvého pokoje. Mimoto do mého pokoje můžeš, ale jen když tam budu," to byla rána pod pás. Bohužel pro mě má pravdu a mě nezbývá nic jiného než si tam uklidit. Jsem unavený jen z té představy. Otráveně si povzdechnu, slezu ze židle, umyju po sobě skleničku s talířem a vyrazím k sobě do pokoje splnit úkol, který mi Levi dal.

,,A spratku!" už zase spratku? Poslední dobou mi tak říká docela často. Nějak moc si to oblíbil.

,,Já nejsem žádný spratek,"

,,Když si neumíš uklidit ani pokoj tak jsi. Ale zpátky k tomu, co jsem ti chtěl. Když si perfektně uklidíš vezmu tě na pouť,"

Nevím jak je to možný, ale už sbírám svoje špinavé oblečení.