Like from another planet.

Kapitola 6.

,,Co si o sobě vůbec myslí? Já nikoho nepotřebuji," jdu po chodníku a přitom tiše nadávám. Jsem strašně vytočený, nejraději bych do něčeho praštil. Po chvíli chůze si uvědomím, že jsem chtěl nakoupit nějaké to jídlo a ten krámek mám už za sebou. Na patě se otočím a rychlou chůzí se k němu vydám.

Vejdu do menšího obchůdku a hned mi do nosu udeří vůně čerstvého pečiva. Nakoupím toho radši víc, ať nemusím zas tak brzo do krámu. Pomyslím si a začnu se rozhlížet po nějakém košíku. Pár jich zahlédnu v úplném rohu. Vydám se k nim a jeden po utření jeho ucha vezmu, vyrazím k regálu se zeleninou. V hlavě si procházím vše, co bych měl koupit.

Konečně mám snad všechno, pomalu se vydám k pokladnám, když v tom se mi v zorném poli objeví plakát s papoušky, kočkami a dalšími zvířaty. Velkým písmem na něm bylo napsáno "Chraňte své mazlíčky před nemocemi" To mi připomnělo, že bych měl koupit jídlo té kočce, aby mi zase nesežrala můj oběd. Jeho hledáním jsem strávil dobrých pár minut.

Nyní už s jistotou, že mám všechno, vykládám nákup na pás. Za pultíkem seděla jedna starší paní a rozklepanýma rukama načítala čárkové kódy u všech potravin. Když už to konečně měla hotové, optala se mě, jestli nechci tašku. Kladně jsem pokýval hlavou. Podala mi jí a řekla cenu mého nemalého nákupu. Dal jsem jí pár bankovek a čekal, než mi vrátí drobné. Nešťastně jsem se koukal, jak jí nejde otevřít kasa, když už ji otevřela a vzala drobné na přepočítání, její rozklepané ruce selhali a po obchodě se rozezněl zvuk mincí dopadající na podlahu. Začala se mi omlouvat, ale to už jsem ztratil veškerou svou trpělivost. Popadl jsem tašku a bez jediného slova odcházel z obchodu.

K mojí smůle se venku rozpršelo a to ne zrovna málo. Skoro utíkám jen abych se dostal co nejdříve domů. V té rychlosti jsem nedával pozor na cestu a do někoho prudce narazil. Bohužel jsem nebyl schopný takový naráz ustát. Najednou jsem se vále i s mým nákupem na špinavé zemi. Co jsem komu udělal. Začnu sbírat všechno co se vysypalo a skládat to zpět do tašky. Nevypadlo toho moc, ale i za tu krátkou chvíli, jsem byl celý promočený.

Konečně dojdu domů. Sundám ze sebe všechno mokré oblečení a rovnou se převléknu do něčeho čistého a suchého. Tašku s nákupem položím na pult a vyndám z ní pouze žrádlo pro kočky. Normálně bych si touhle dobou dal svačinu, ale je mi nějak divně tak ji jednou vynechám.

Myslel jsem si, že ta nevolnost přejde, ale opak je pravdou. Teď je mi ještě hůř, bolí mě hlava a začínám vidět rozmazaně. Dojdu si pro prášek a půjdu spát. Ulehl jsem do postele a během minuty usnul. Zdál se mi sen nebo spíše noční můra. Věděl jsem, že to není realita, nemůže být, teď už ne. Ale i přes to jsem doufal, že ji dokážu zachránit. Smrt si přijde pro každého. To ví každý, ale u mojí matky to bylo příliš brzo. Nelíbilo se mi to co jsem viděl. Chci se probudit. Prosím.

Moje nevyřčená modlitba byla vyslyšena, probudila mě vůně linoucí se z kuchyně. Shodil jsem nohy z postele a posadil se. Na klín mi spadl mokrý hadřík. Obklad? Já si žádný nedělal. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou. Pomalu jsem vstal a mířil do kuchyně v domnění, že je tam Hanji, která se přišla omluvit. Stoupnu si do dveří a zrakem prolétnu kuchyň. U sporáku stojí malý klučina s hnědými vlásky trčícími do všech stran a na sobě měl mojí košili.

,,Co tu chceš spratku a jak jsi se sem dostal?" optal jsem se ho ostře. Jakmile ten skrček uslyší můj hlas, rychle se otočí. Kdybych v tu chvíli, byť jen mrknul, řekl bych, že se mi to jen zdálo. Ten kluk se začal rychle zmenšovat. Na hlavě mu narostli uši a okolo nohy se mu obtočil ocas. Za ani ne pět vteřin tady místo kluka seděla kočka. Nebudu vám lhát. V tu chvíli to se mnou prostě seklo.