Like from another planet.

Kapitola 16.

Odpočítávám vteřiny do východu slunce a příchodu Historie. Už to tu nemohu vydržet. Všechno mě pálí. Před bílíma pláštěma se ale snažím vypadat v pořádku. Mám strach. Historie pospěš si prosím.

Z Pohledu Historie

Ráno jsem vstala hodně brzy a to jen proto abych co nejdříve viděla Erena. Zaparkuju kousek od nemocnice a běžím na recepci. Bohužel na ní ještě nikdo nebyl, asi jsem tady příliš brzy, ale kantýna je naštěstí otevřená. Zamířím si to k ní a začnu vybírat jednu z mnoha káv, které tu prodávají. Když dostanu svojí kávu zamířím si to k jedné ze židlí s tím, že zde počkám něž přijde recepční. Netrvá to dlouho a za okýnko se posadí starší paní. Hned se postavím a dojdu k ní.

,,Přejete si něco slečno?" zeptá se mě a přívětivě se na mě usměje. Úsměv ji ráda vrátím.

,,Ano, přišla jsem pro Erena Ackermana. Nevíte na jakém je pokoji prosím?"

,,Ale jistě. Hned se na to podívám. Mějte chvíli strpení," Obrátila svůj pohled k ploše počítače a něco vyťukala na klávesnici. Chvíli hbitě projížděla očima načtené informace, než se na mě opět obrátila.

,,Je na pokoji číslo 23, v druhém patře, ale právě jsou u něho doktoři, aby ho prohlédli. Když deset minut počkáte budu vědět víc," jen jsem na to kývla a už se otáčela zpět k židli ze které jsem sem přišla.

,,A cože jste zde tak brzo slečno? Většina lidí sem tak nepospíchá spíš naopak,"

Nevěděla jsem co na to říct. Proč vlastně? Kvůli tomu, že to chtěl Eren nebo protože se ho už nemůžu dočkat. Z každého něco, ale co jí z toho řeknu. Nevyzní to divně?

,,Víte... Moc jsem se o něho bála a chci vědět zda je v pořádku co nejdřív a taky chci aby byl brzo doma," Tohle je vlastně pravda. Zní to sice jako z nějakého romantického filmu, ale to nevadí.

,,To chápu. Mému blízkému příteli se stalo něco podobného. Taky jsem o něj měla velký strach," soucitně jsem se na ní usmála. Najednou se jí na počítači otevřelo okénko. Otevřela ho a radostně se usmála.

,,Tak vidíte slečno, Váš přítel je v pořádku a může jít domů," Byla jsem z té zprávy nadšená. Poděkovala jsem a rychle se rozběhla do druhého patra k pokoji kde by měl být Eren. S klepáním jsem se ani neobtěžovala. Hned jak jsem ho viděla, jak stojí a kouká na mě, skočila jsem mu kolem krku a začala brečet.

,,Taky tě moc rád vidím. Děkuji, že jsi přijela tak brzy," objetí mi oplatil, i když poněkud slaběji než jsem čekala. Celkově se mi zdál unavený. Nepřišel mi v pořádku, kdybych byla už doktorkou já rozhodně bych ho tu ještě nechala.

,,Erene vypadáš hrozně! Jsi si jistý, že jsi v pořádku?" Eren se zasmál a ujistil mě, že je v pořádku jen trochu unavený. 

Na jeho prosbu, rychle opustili areál nemocnice, jsme nasedli do auta a vyjeli směr Leviho dům. Cesta uběhla rychle. Něž jsem se nadála Eren zmizel ve dveřích a já rychle vyrazila k sobě domů. Doufám, že nepřijdu pozdě do školy. Doma se rychle nasnídám, popadnu věci do školy a opět nasednu do auta. Cestou mi v hlavě běží všemožné výmluvy na to, kde byl včera v noci Eren. Jen pro jistotu, kdyby se ptal Levi.

Konečně jsem dorazila před školu. Vzala jsem si věci a běžela do třídy. Zapadla jsem dovnitř těsně před zvoněním. Oddechla jsem si a usadila na své místo. Výklad začal. Pečlivě jsem si zapisovala poznámky. Z obvyklého dokonalého soustředění mě dnes odtahoval Erenův zdravotní stav. Asi se za ním dojdu po škole podívat. Doufám, že odpočívá a nedělá žádné blbosti. Nejlepší by bylo, kdyby spal.

Místností se rozezní zvonek. Spolužáci se vyhrnou z místnosti a mě strhnou sebou. Bojím se, že natrefím na Leviho, ale jak se ukázalo nebyl to Levi na koho jsem natrefila. Věřte mi, že kdybych ho neměla tak ráda tak ho na místě zabiji. 

Takže... Moc se omlouvám, že jsem tuhle kapitolu nevydala včas. V neděli by měla být další. Doufám, že se vám tahle líbila.