Like from another planet.

Kapitola 17.

,,Co ty tu děláš?" sykla jsem směrem k dotyčné osobě.

,,Doktoři řekli, že máš odpočívat a ty si to ještě ten samí den co tě propustili z nemocnice nakráčíš do školy!"

,,Ale já už jsem v pořádku. Doma bych se strašně nudil. Jsem si jistý, že bych to tam stejně nevydržel. Tady se mi nemůže nic stát," Jestli si myslí, že mě tímhle obměkčí tak se šeredně plete.

,,A co Jean! V nemocnici jsi byl kvůli němu a pokud vím tak sem chodí na školu. Což úplně vyvrací tvojí teorii o tom, že se ti tady nemůže nic stát!" Začínám ztrácet trpělivost. Nechci na něj křičet, ale taky nechci, aby se mu něco stalo. Proč to nedokáže pochopit.

,,Historie prosím věř mi. Jean se tady o nic nepokusí. Navíc tam byl ještě pod vlivem alkoholu," Eren se mě sice snaží uchlácholit, ale tohle mu vážně nepomůže. Mám o něho strach, ale to on nevidí.

,,His... Já chápu, že máš o mě strach. Taky bych ho o tebe měl, kdybychom byli v opačných situacích, ale prosím tě pochop mě. Nebo to aspoň zkus. Já mám nějaký důvod proč se o tom nesmí dozvědět Levi a kdybych dnes nebyl ve škole možná by mu to přišlo divné. Nemuselo by, jenže já to nemohu a nechci riskovat. Chtěl bych ti říct proč, ale nemůžu. Proto tě prosím abys mi pomohla to utajit," nemohla jsem mu na to říct ne. Chci vědět proč to dělá, ale když řekl, že mi to nemůže říct tak mu budu věřit.

,,Dobře Erene. Věřím, že pro to máš dobrý důvod," vděčně se na mě podíval a pak mě rychle objal. Jsem si jistá, že by jsme se objímali i déle, ale chodbou se rozezněl zvonek. Rychle jsem se od Erena odtáhla, rozloučila se s ním a běžela do učebny.

Z pohledu Erena

Hned jak mi Historia zmizela z očí zkřivil jsem obličej do bolestivé grimasy. Měl bych odpočívat, jinak si ponesu ošklivé následky, ale copak můžu? Ne! Teď si vážně nemohu dovolit odpočinek na regeneraci. Jsem si plně vědom toho, že ještě nejsem plnoletý a tudíž jsou moje schopnosti velmi omezený. Díky bohu jsem z modré krve a proto vydržím být přeměněný velmi dlouho, ale takováhle moc jako má náš druh není jen tak. Každá přeměna nás vysiluje a když strávíme v "jiném těle" déle začne nás to rozežírat zevnitř. Když jsme v něm přespříliš....zabije nás to. Proto potřebujeme odpočinek, při kterém probíhá regenerace. Zvládl bych být přeměněný mnohem déle, ale spotřeboval jsem veškerou svou energii díky pádu ze schodů a pobytu v nemocnici. Pocit že se rozpadám zevnitř stále sílí. Naštěstí mi stačí vydržet už jen pět hodin a pak si doma zalezu do pokoje zamknu se a strávím celý víkend v posteli. Budu mít dost času na pořádnou regeneraci celého těla.

S těmihle myšlenkami se pomalu odeberu směrem k učebně. Vím, že přijdu pozdě, ale nezvládnu jít rychleji.

Když nad tím teď tak přemýšlím, musím se o víkendu sem tam ukázat Levimu. Aby věděl, že žiju a jsem v pořádku.

Ach Levi. Kdybys jen věděl jak moc mi pomáháš tím, že jsi mě dostal sem na školu a že mě u sebe necháváš bydlet. Chápu proč si na mě takový. Vpadl jsem ti do života a obrátil ho vzhůru nohama. Proto chápu, že mě nemáš rád. Snažil jsem se s tebou spřátelit a vynahradit ti to, ale očividně o to nemáš zájem. Rozumím ti. Taky bych se sebou nechtěl mít nic společného. Proto tě už nechám být. Budu dělat jakože tam nejsem. Nebudu tě otravovat a budu v tvé společnosti trávit minimum času. Uvidíš mě jen ve škole, sem tam v domě, ale to jen minimálně a když ti budu předávat peníze za pobyt u tebe. Teď když mám tu práci tak ti konečně aspoň něco splatím.

Počkat.

Práce!

Já na ní úplně zapomněl!

Nemůžu jim přeci hned první den říct, že nedorazím! To bych o ní mohl rychle přijít. Ale když nebudu odpočívat nevím co se může stát.

Co mám teď dělat? 

To že jsem si spletla neděli s pondělím pomineme 😅