Like from another planet.

Kapitola 2.

Podle síly nárazu soudím, že to bylo nějaké středně velké zvíře. Když jsem se konečně dostal dostatečně blízko, spatřil jsem na silnici ležet psa. Pravděpodobně to byl zlatý retrívr, ale nebyl nějak moc velký spíš naopak. Bylo to takové přerostlé štěně. Každopádně se divím, že z něj není mastný flek, protože jsme jeli opravdu rychle. Ještě více se k němu přiblížím a když už jsem u něj tak ten pes vydá tak srdcervoucí skřek, že přimrznu na místě. Musí ho to strašně bolet. Shýbnu se a natáhnu k němu ruku. On však začne vrčet.

,, Neboj se. Nic ti neudělám'' zašeptám směrem k němu. Krvácí. Jen nejsem schopen poznat od kut a jak moc. Vezmu ho tedy do náruče a zamířím zpět k autu. Nasedl jsem na svoje místo i s tím psem a otočil se na Erwina. Ten na mě jen čuměl s otevřenou pusou.

,, Tak přece ho tam nenechám vykrvácet ty imbecile! Koukej okamžitě vypadnout dozadu od teď řídí ta slepice! '' Po chvíli se oba vzpamatovali a vyměnili se. Hanji jsem řekl ať jede rovnou ke mně.

Když Hanji zastavila před mým barákem ani jsem se nerozloučil a už jsem byl i s tím psem uvnitř. Položím ho na zem. No, co přeci nezasviním gauč. Kouknu na něj a podle mělkého dýchaní usoudím, že díky větší ztrátě krve omdlel. Konečně můžu zhodnotit rozsah jeho poranění. Hmm zvláštní.. Vypadá to, že má jen zlomenou přední tlapku a ošklivě odřený trup. Buďto měl obrovské štěstí, nebo ten náraz nebyl tak tvrdý, jak se zdál. Dojdu do koupelny pro lékárničku, pomocí Peroxidu vodíku mu vyčistím rány a ovážu mu trup. Tak to bychom měli, teď ještě ta tlapka. Po pečlivém zhodnocení jsem usoudil, že bude stačit pevný obvaz a chladící polštářek. Konečně hotovo. Ještě mu přinesu starou deku, aby nemusel spát na těch studených kachličkách.

Po patnácti minutách už stojím ve svém pokoji a převlékám se do věcí na spaní. Dneska je docela teplo tak budu spát jen v kalhotách. Konečně padám do svojí postele. Dnešek byl náročný. Zachumlám se do čisté peřiny a po chvíli usínám bezesným spánkem.

Ráno se probudím se slabší bolestí hlavy. Vydám se tedy do kuchyně pro paralen a sklenici vody. Vypiju ji na jeden lok, rovnou ji umyji a vrátím na místo. Náhodou okem zavadím o hodiny a zjistím, že je teprve deset. Já vím, deset je hodně, ale vemte ohled na to, že jsem se vrátil tak ve tři ráno a to jsem se ještě musel postarat o toho psa. No jo vlastně. Já bych na toho chudáka úplně zapomněl. Pomalu se rozejdu do předsíně, kde by měl ležet, ale když tam vejdu na podlaze je jen ta stará a trochu zatuchlá deka. Kde může být? Projdu snad každou místnost a prohledám každý kout, ale po něm jako by se zem slehla. Přece nemohl utéct, dveře byli a stále jsou zavřené. Poslední místnost, ve které jsem ještě nebyl je ložnice, ale tu jsem za sebou ráno zavřel. Přece není možné abych si ho tam nevšiml. Otevřu dveře a rozhlídnu se po pokoji. Nic. Jak jsem si myslel.

Už se chystám k odchodu, když v tom z pod postele vykoukne chlupatá hlava. Koukají na mě dvě smaragdové oči. Po chvíli vyleze ven. Tlapku a trup má stále obvázané. Ale klidně mě majzněte lopatou po hlavě, jsem si jistý že jsem včera přinesl psa a tohle.. Tohle je přeci kočka. Nebo že bych pil až tak moc?