Like from another planet.

Kapitola 22.

Čtyřoká měla pravdu. Je to tady opravdu krásné. Dlouho jsem se někde necítil ta dobře. Jen co jsme vešli do dveří ovanula mě příjemná vůně drcené kávy, černého čaje, a ještě něčeho co nedokážu přímo pojmenovat, je to jako vůně knih a domova. Hned jsem se zhluboka nadechl, abych mohl přesněji určit co to je, ale ať jsem to udělal sebe víckrát stále jsem to k ničemu nemohl přiřadit. Posadili jsme se ke stolku pro dva do jednoho koutu ukrytého v zadní části kavárny. Vše zde bylo uklizené, prach zde skoro taky nebyl. A její dokonalosti neublížil ani skromný dřevěný nábytek z dubového dřeva, který byl rozmístěný po celé kavárně v pravidelných rozestupech a krásně kontrastoval se stěnou tmavšího odstínu na níž sem tam vysely nějaké ty malby krajin a zátiší.

,,Tak co na to říkáš?" nemusel jsem jí ani moc poslouchat abych poznal, že je na sebe pyšná. Z jejího tónu hlasu úplně sršelo nadšení z toho, že mě to zde zaujalo. Bez pochyb si všimla mého pohledu.

,,Má to svoje kouzlo," a nejen to. Jsem si jistý, že dnes zde nejsem naposledy.

,,Trochu víc nadšení Levi. Vidím na tobě, že jsi z toho všeho k uvytržení. To jen to tvoje ego ti to nedovoluje projevit," ano, a jsme zase u mého ega i u všeho co mi nepovoluje projevit nebo říct. Ale já se jí tady nebudu z ničeho zpovídat. Jediný důvod, proč je tu se mnou je ten, že mi zaplatí čaj. Odvrátil jsem od ní pohled a snažil se vyhledat nějakou obsluhu. Povedlo se mi zachytit vysokou brunetu, která se k nám hned rozešla. Napohled nevypadala moc příjemně, ale zdání může klamat.

,,Tak co to bude?" měl jsem pravdu. Není nepříjemná. Jen nám touhle obyčejnou větou a hlavně způsobem kterým ji pronesla naznačila, že na nás opravdu nemá náladu a že kdybychom nebyli zákazníci jsme jí úplně lhostejní.

,,Pro mě jedno latte prosím a tady pro našeho malého pána černý čaj," řekla jakoby nic a na brunetku se usmála. Zatím co jsem jí propaloval pohledem ta holka i s naší objednávkou odešla.

,,Objednat si umím sám," procedil jsem skrz zuby abych na sebe upoutal pozornost. Hanji se na mě s úsměvem od ucha k uchu podívala. Hned na to jí úsměv začal pomalu mrznout.

,,A už nikdy mi neříkej malý pán nebo ti uřežu obě ruce a jazyk aby jsi si to zapamatovala!" ještě chvíli jsem na ni jen zle koukal a pokračoval bych v tom i nadále kdyby nám nepřinesli naše nápoje.

Vzal jsem do ruky bílí hrnek a pomalu z něj upil. Nejenže zde mají uklizeno, ale i ten čaj je výtečný. Užíval jsem si ho plnými doušky. Hanji asi poznala, že teď už není středem mé pozornosti a tudíž je i mimo nebezpečí, proto se viditelně uvolnila a začala žvanit něco o vědeckém projektu do školy.

,,A proto by mi měli povolit vzít nějaké zvíře do školy. Je to přeci v zájmu vědy. Jak už jsem řekla, nemělo by se mu nic stát. Jenže kde ho vzít. Nechci ho nastálo takže z útulku nebo ze zverimexu ne. Z mích příbuzných mi ho nikdo nepůjčí. Zajímalo by mě proč? A ty s Erwinem žádné nemáte tak co mám dě... Tak počkat! Levi!! Půjč mi ho PROSÍM!" začal jsem jí poslouchat tak před dvěma větami, takže opravdu netuším, o čem to mele a co po mě chce.

,,Koho!? O čem to kurva mluvíš?"

,,Přece toho psa, co jsme srazili. Vzal jsi si ho přeci k sobě! Máš ho pořád že jo?" nelíbí se mi její nadšení a dát jí do rukou zvíře je jako ho poslat na popravu.

,,Nemám. Dal jsem ho už dávno do útulku," odsekl jsem. Přeci jí nestrčím Erena přímo pod nos. Koutkem oka jsem zaznamenal její zklamání a pro sebe jsem se uchechtl.

Už je na čase jít domů. Opět se pokusím vyhledat tu brunetu a díky bohu se mi to hned povede. Mávnu na ní s tím, že chci platit, ona kývne a zmizí za pultem. Opřu se o opěradlo a zavřu oči. Teď už je to na té slepici.

,,Omlouvám se, že jste museli čekat. Bude to osmdesát šest korun," tenhle hlas znám. Okamžitě otevřu oči a zaměřím se na tu osobu.

,,...ahoj Levi" pípne chlapec, který se mi snaží vyhnout jako čert kříži.

,,Co tu děláš Erene," 

Komentář a váš názor neuškodí :)