Like from another planet.

Kapitola 31.

,,Erene? Erene vnímáš mě?" Vzhlédl jsem k Historii, ale přes slzy, které mi všechno rozmazávaly jsem jí stejně pořádně neviděl. Mlčky jsem přikývl a pomocí její ruky se zvedl na nohy.

,,Co to do něho sakra vjelo!" bylo jasné, že je z toho stejně zmatená jako jsem byl v tu chvíli já. Pokrčil jsem rameny v náznaku, že nemám nejmenší tušení. Odkašlal jsem si abych se mohl přes knedlík v krku nadechnou nebo alespoň mluvit.

,,Asi jenom řekl svůj názor... Historie je mi to opravdu hloupé, ale nemohl bych u tebe na chvíli zůstat? Aspoň než si srovnám myšlenky a něco si najdu?" věděl jsem, že teď u Leviho už nemůžu zůstat, ne potom co jsem se dozvěděl, co si o mně doopravdy myslí.

,,Jestli si myslíš, že není jiná možnost tak můžeš. Vždycky ti ráda pomůžu, s čímkoliv. Ale vážně od něj chceš odejít? Já myslela, že ho máš rád, že je to tvá rodina," ostře jsem zakroutil hlavou a tím ji i přerušil.

,,I kdybych ho měl rád sebevíc tak on to nevidí stejně a jestliže mě nenávidí nebudu se mu zbytečně ukazovat. Jestli ti to nevadí tak si teď půjdu pro svoje věci a pak ti zavolám" nic nenamítala, a tak jsem se pomalu vydal k mému teď už bývalému domovu.

Cestou jsem přemýšlel nad důvodem Leviho náhlého přiznání. Vždyť mi přeci říkal, že to tak není. A já jsem mu blbec věřil. Věřil jsem mu ve všem, co řekl nebo udělal. Věřil jsem mu natolik, že jsem mu prozradil to co jsem tady nechtěl nikdy nikomu říct. A co z toho teď mám? Možná tak poučení, že nemám každému hned věřit. Ale měl jsem to čekat. Teď mi zbývá už jen doufat, že nikomu nic neřekne. Možná by mu stejně nikdo nevěřil a lidi by to brali jako špatný vtip, ale kdyby se to dostalo k někomu od nás byla by celá má snaha v háji. 

V bytě nikdo není. Takže se sem Levi hned nevrátil. Dobře pro mě. Aspoň se s ním nebudu muset setkat a v klidu si všechno zabalím. Není toho moc. Batoh mi na to bude stačit.

Ani ne po deseti minutách v něm mám všechno narvané. Jen sešity se mi tam nevešli, ty ale zvládnu pobrat do rukou. Ještě dojdu do kuchyně, kde si naposledy vypůjčím Leviho náhradní telefon a zavolám His, že za půl hoďky jsem u ní, na stůl položím klíče, které mi Levi dal, kdybych se někdy vracel dřív než on. Poté už opustím jeho byt a vydám se s plnýma rukama pryč. 

Hned co jsem přišel k Historii domů pomohla mi s věcmi a zavedla mě do jednoho malého pokojíku od kterého jsem si vyžádal klíč a s povzbuzujícím úsměvem mě v něm nechala o samotě. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Je to tady opravdu malé. Skoro celý pokoj zabírá postel, ve které se stejně budu dost krčit, ledaže bych spal ve své mladší podobě, ale můžu být rád, že mi našla alespoň tohle. Taky jsem mohl spát na chodbě. Z batohu jsem vyndal to málo oblečení, které mi patří a položím ho do poličky v nočním stolku vedle postele. Učebnice a sešity položím na něj a batoh hodím pod postel. Přejdu ke dveří, které zavřu a následně i zamknu. Dvěma kroky se vrátím k posteli a lehnu si na ní. Měl jsem pravdu. Opravdu se sem nevejdu. Nohy musím zvednout a opřít o zeď.

Oči mě od slz pálily a proto jsem je radši zavřel. Chtělo se mi spát, ale v mé hlavě bylo až příliš myšlenek. Přijde mi, že tohle už se mi jednou stalo. Sice to jsou úplně jiné situace, ale výsledek je stejný. Opět jsem přišel o svoji jistotu a o domov. Tentokrát, ale nevím co bych měl udělat. Když k nám tehdy, krátce po smrti mého otce vrazila policejní jednotka, a bez jediného slova mě i přes mé vzpouzení a protesty odvedli od Armina a Mikasi věděl jsem, že musím zachovat klid a něco vymyslet. Zavedli mě do místnosti. ve které jsem strávil celé dvě hodiny, než ke mně přišel nějaký muž, který se mě stále dokola ptal, kde najdou plány k dokončení projektu KYOJIN, který vedl můj otec, a protože jsem jeho syn mám údajně vědět kde se nachází. Po pár hodinách, co jsem mu tvrdil, že o něčem takovém vůbec nevím se mnou ztratil trpělivost a odešel. Takhle to šlo docela dlouhou dobu. Možná den až tři. Nakonec ke mně přišel postarší pán, který se představil jako Pixis a oznámil mi, že za utajování informací důležitých pro ochranu naší země jsem byl označen za zrádce a budu předveden před soud kde se rozhodne co semnou bude dál. Musel jsem utéct. Vždyť jsem byl a stále jsem nevinný. 

Útěk byl lehčí, než jsem čekal. Nikdo si nemyslel, že děcko jako já se o něco pokusí. Z toho místa jsem se sice dostal lehce, ale i tak jsem nemohl zůstat a schovat se u někoho z mých přátel. Bylo jasné, že mě budou hledat a prvním místem kde se zastaví budou oni, proto jsem bez rozloučení zmizel a tím přišel o svůj tehdejší domov. A teď jsem tady. Opět bez domova. Nyní je to, ale přece jen v něčem jiném. Tehdy jsem o něj přišel, protože můj otec nepředal základní informace lidem, pro které pracoval a já byl kvůli tomu neprávem obviněn. Ale teď jsem o něj přišel kvůli tomu kdo jsem. A to bolí víc. Jenže já nemůžu změnit to čím jsem.

Ze sebelitování mě vyrušilo klepání. Vstal jsem a odemknul dveře.

,,Na stole máme jídlo. Měl by ses najíst," s tím se Historie obrátila a s pokynutím ruky abych jí následoval se vydala asi do kuchyně. Bezeslova jsem jí následoval. Má pravdu. Sebelítost a hloubání se v minulosti mi na rozdíl od jídla náladu nezvednou.

Jediné, co si můžu z minulosti vzít je ponaučení, že nesmím už nikomu dalšímu věřit.