Like from another planet.

Kapitola 30.

Pohled Erena

Nemyslel jsem si, že to tak bude, ale jsem rád, že jsem Levimu ukázal svojí pravou podobu. Největší výhoda toho asi je, že rychleji načerpám energii, kterou při proměnách ztrácím a díky tomu se už konečně pomalu začínám i regenerovat. Jde to o dost pomaleji, než jsem si myslel, ale alespoň něco. Moje obavy, že jsem udělal chybu zmizely už po prvním týdnu, co se nic zlého nestalo. Věřím, že Levi moje tajemství zachová, cítím to v srdci.

Dneska mě v práci pustili o něco dřív. Nejdřív jsem protestoval, ale odpočinek stále potřebuji a navíc uvidím dřív Leviho. S touhle myšlenkou jsem přidal do kroku abych domů dorazil co nejdřív. Hmm, domů.. Zvláštní, že už ani nepřemýšlím a rovnou říkám slovo domov. Ale když si to tak vezmu je to pro mě víc domov než ten dům ve, kterém jsem žil do té doby, něž jsem musel utéct. Taky to byl domov, vždyť jsem tam kdysi měl rodinu. Byli jsme šťastní. Nebo to jsem si aspoň myslel. Zakroutím hlavou abych na to přestal myslet. Je to minulost a tak je to správně. Znovu se rozejdu a snažím se myšlenkami nevracet k úsměvu a hlasu mojí matky, k pohlazením mého otce, ke smíchu a starostlivým očím Mikasi a k povzbudivým poznámkám a hřejivým objetím od Armina. Doufám, že ti co mi zbyli vědí, že jsem neměl na výběr. Nebo měl? Netuším, co jsem měl v tu chvíli udělat.

Myšlenky na mou minulost mě zpomalily natolik, že před Leviho dům jsem přišel stejně jako kdyby byl v práci až do konce směny. Chytím chladnou kliku dveří a co nejtišeji otevřu. Ne, že by Levi spal, ale pravděpodobně si čte u sebe v pokoji a z vlastní zkušenosti vím, že hluk je nepřípustný. Pořád co nejtišeji se dostanu do svého pokoje a po přeměně a rychlé sprše se odeberu do postele. Jako vždy spánek přijde rychle. 

Na tvář mi dopadají sluneční paprsky a příjemně hřejí celé mé tělo. Oči mám zavřené a opírám se zády o další zdroj tepla. Vánek, který k mým uším donesl zpěv ptáků mi zároveň rozcuchal vlasy a nejen mně. Na uchu mě začaly až nepříjemně šimrat dlouhé havraní prameny. S povzdechnutím jsem se vyhoupl do sedu.

,,Co se děje Erene?" optaly se mě oba mí nejlepší kamarádi, když si všimli, že už neležím vedle nich.

,,To nic, jen mě šimraly Mikasiny vlasy," zářivě jsem se na ně usmál a vydal se ke stromu, který se nacházel nedaleko od nás. Normálně si leháváme pod něj, ale dnes by nám bylo v jeho stínu chladno. Špičkami prstů jsem přejel po jeho kůře a snažil se zapamatovat každou nerovnost. Zvednul jsem pohled k jeho koruně. Hned na to jsem však musel oči přimhouřit, protože sluneční paprsky prosvítaly i přes spoustu zelených listů. Zhluboka jsem se nadechl a začal se měnit. Pomalu mi narostlo peří a křídla. Hned jak jsem přeměnu dokončil vznesl jsem se do koruny a hledal si větev, která by mě udržela a byla dost vysoko, abych měl výhled na celou krajinu.

Jednu jsem našel skoro až na vrchu. Usedl jsem na ní a změnil se zpět. Pravou rukou jsem se zachytil jinou větývku abych náhodou nespadl. Tady nahoře vítr foukal silněji, ale mě to vůbec nevadilo, jediné co mě zajímá je ten výhled. Vedle mě se o chvíli později usadil blonďatý chlapec i s černovlasou dívkou. Všichni jsme beze slov pozorovali tu nádheru před námi.

Vítr opět silně zafoukal, ale tentokrát sebou nesl i nějaký zápach. Nechápavě jsem se obrátil na Armina, který to očividně taky zachytil a s obavami na mě koukal.

,,Kouř. Někde hoří a je to blízko," srdce mi začalo rychle bít. Špatně se mi dýchalo. Očima jsem pátral po krajině od kuď ten dým přichází a jen doufal, že to není od našich domovů.

,,Erene, tam," ozvala se Mikasa a roztřesenou rukou ukázala někam do dálky. Moje oči následovaly směr, kterým ukázala. Udělalo se mi zle. Černý kouř nevycházel díkybohu od našich obydlí, ale od chaty nedaleko od nich. Je to starší chatka, ale s nejnovějším vědeckým vybavením. Nevím, co se tam dělá, ale vím, že tam chodí můj otec.