Like from another planet.

Kapitola 7.

Ztěžka otevřu oči. Udeří mě do nich ostré dení světlo. Chvíli mi trvá než si přivyknu. Rozhlédnu se po místnosti. Jsem v kuchyni, ale co tu dělám? A proč ležím na podlaze? Pomalu si začínám na všechno vzpomínat. Ten kluk se přeměnil na kočku nebo vlastně kocoura. Je to vůbec možné? Jasně že není, ale viděl jsem to.

Přehrávám si to v mysli nejméně stokrát a pokaždé přijdu k tomu samému závěru.

,,Tak už jsi konečně vzhůru," ozve s hlas kousek ode mě. Prudce se otočím, abych mohl vidět jeho původce. Je to stejný kluk co předtím. Okamžitě začnu couvat nebo spíše šoupat se dál od něj.

,,Co jsi zač a jaktože jsi se proměnil na kočku?" snažím se sám sebe přesvědčit, že nejsem blázen. Chci... vlastně ne... já přímo potřebuji, aby mi řekl, že se mi to nezdálo. I když už jen to, že předemnou sedí ten chlapec leccos vypovídá.

,,Nepotřebuješ vědět kdo ani co jsem, stejně by jsi mi nevěřil. Nemá cenu před tebou nadále předstírat, nevypadáš jako někdo, kdo by si myslel, že se mu to jen zdálo. Mám pravdu?" byla to jen řečnická otázka, ale já i přes to přikývl.

,,Dobře, ale jak jsi se dokázal přeměnit na kočku nebo kocoura. Jsi kluk, že ano?" v tuhle chvíli jsem si nebyl jistý vůbec ničím a tak jsem se radši zeptal.

,,Myslel jsem si, že jsi si všimnul, ale očividně ne. Budu ti to muset aspoň trochu vysvětlit. Ty jsi sice myslíš, že se ti to zdálo, ale opravdu jsi mě sem přinesl jako psa. Bohužel jako pes bych se před tebou nemohl moc dobře schovávat a chránit. Proto mi nezbývalo nic jiného, něž se proměnit na kocoura a doufat, že si toho nebudeš moc pamatovat. Dále jsem se přeměnil na člověka, abych tě odlákal od jídla. Vlastně se umím přeměnit na jakékoliv zvíře, počítaje i člověka. To by ti mohlo stačit. Máš hlad?" dělá si ze mě srandu? On mi tady řekne, že je něco jako vyšší bytost a pak se mě zeptá, jestli mám hlad? No mě snad klepne.

Určitě na něj musím koukat jak vyoraná myš, protože se zasměje a odkráčí ke kuchyňské lince. Nestihnu ani mrknout a už je zase přede mnou. Natáhne ke mně ruku s příborem a talířem na kterém se nachází těstoviny. Nedůvěřivě si je od něj vezmu na což jen protočí očima.

,,Ty nebudeš jíst?" optám se ho, abych přerušil to tíživé ticho. Jen zakroutí hlavou a oznámí mi, že už jedl, mezitím co já jsem byl v bezvědomí.

,,Kolik ti vlastně je? Vypadáš tak na deset let, ale nemluvíš tak a ni se tak nechováš," docela mě zajímá co na to odpoví.

,,Brzy mi bude osmnáct," ani se na mě nepodíval. Jako by to bylo zcela zřejmé.

,,To ale znamená, že tohle není tvá podoba. Máš vůbec nějakou stálou podobu?"

,,Máš pravdu, tohle není moje podoba. Teda vlastně je, ale o hodně mladší. Teď bych se tě chtěl taky zeptat na pár otázek. Kolik ti je? Co děláš? Řekneš o mně někomu?" ten spratek je docela drzý, jestli si myslí, že na mě bude mluvit takovýmhle toném tak uvidí ten tanec. Pro tentokrát to ale přejdu. Řekl jsem mu můj věk i to, že studuji chirurgii na prestižní vysoké škole, kterou mi platí, jako všechno ostatní, moji rodiče. Na neštěstí si všiml, že jsem neodpověděl na jeho poslední otázku. Nevím, co mě v tu chvíli popadlo, ale řekl jsem mu, že to uvidím podle jeho chování a plnění mnou zadaných úkolů.

Neměl jsem to říkat. Ale jak jsem měl vědět, že zareaguje zrovna takhle?