Like from another planet.

Kapitola 19.

Tahle kapitola je věnována mému Erenovi Yeagrovi. Mám Tě moc ráda gakida.

 Pohled Erena

Poté co jsem včera přišel celý zmožený domů a zalehnul do postele, mě okamžitě polapil spánek tak tvrdý, že by mě neprobudilo ani kdyby začalo hořet a mě někdo řval do ucha ať okamžitě uteču. Když nad tím teď tak zpětně přemýšlím jsem rád, že mě napadlo zamknout se v pokoji. Levi by za mnou asi dobrovolně nešel, ale co kdyby že? Vážně nepotřebuju, aby mě viděl v mojí normální podobě. Na to abych mu jí ukázal mu ještě dost nevěřím. Zním jak blázen. Vždyť u něj bydlím, dává mi jíst a všechno možné, zařídil mi školu. Dokonce ho mám i rád, neumím si představit, že by se mu něco stalo nebo že bych o něj přišel. A přesto, přesto všechno mu nevěřím. Něco ve mně mi to zakazuje. Možná jsou to předsudky, které jsem slýchával u nás doma stále dokola. Nebo moje první zkušenost s lidmi, která nedopadla ani trochu dobře. Je to sice už tak moc dávno, ale jizva, která se mi táhne přes obě lopatky mi nedovoluje na to zapomenout. I nyní se při té vzpomínce ošiju.

,,Nad čím přemýšlíš?" ozval se hlas přímo za mnou. Z mích myšlenek mě vytrhl tak nečekaně, že jsem nadskočil a dost možná i zapištěl. S červenými tvářemi se otočím na Ymir které na rtech pohrává mírný úšklebek.

,,Já? Nad ničím," pokusil jsem se zalhat, ale očividně mi to moc nejde, protože si mě vysoká hnědovláska celého prohlédne a pak se nahlas rozesměje.

,,Nejsem hloupá Erene. Vidím, že jsi duchem nepřítomný. Tak mi to pověz. Je to kvůli tomu Levimu?" vytřeštil jsem na ní oči a chvíli tam tak jen stál s otevřenou pusou. Bylo vidět, že se Ymir moje reakce moc nelíbí a tak jsem pusu zase zavřel.

,,Jak o něm víš? Řekl jsem tak tiše, že jsem se bál jestli to vůbec slyšela.

,,Historie mi o tobě řekla hodně věcí. Očividně tě má ráda a její kamarád je i můj kamarád, takže ještě jednou. Nad čím přemýšlíš tak moc, že si kvůli tomu nevšímáš práce?" její pohled byl chladný jakoby se mě vážně ptala jen proto, že se přátelím s Historií, ale v jejím hlase jsem poznal náznak zvědavosti.

,,Nad ničím důležitým. Jen jestli jsem neměl nechat Levimu vzkaz s tím, kde jsem nebo aspoň kdy se vrátím," povzdechl jsem si a svěsil hlavu. Bylo správné takhle utéct? Nic mu neříct? Nevím.

,,Erene, podle toho, co o něm vím si nemyslím, že by to nějak ocenil nebo řešil. Raši nad tím moc nepřemýšlej a pojď mi pomoct obsloužit zákazníky," s tím poodešla k pultíku a hodila po mě zápisníček s tužkou. Práci jsem uvítal. Když budu dost zaměstnaný prací zapomenu na Leviho, na přátele, které jsem nechal ve svém světě, na důvod, proč jsem od tamtuď utekl a proč mě určitě hledají. Aspoň v to doufám.

Nepracuji ani dvě hodiny a už se začíná vracet ta palčivá bolest. Vím, že ten odpočinek nestačil na to ho bylo příliš málo. Málo spánku a málo času na uzdravení a dobytí energie. Nenechám to na sobě však znát, dál se usmívám na zákazníky a zapisuji si jejich objednávky.

Uběhla další hodina a já už jen stěží držel koutky úst zvednuté do úsměvu a slzy v očích. Je to horší než jsem si myslel. Tohle nemám šanci dlouho vydržet. NE! Takhle nesmím přemýšlet. Zvládnu to. Kvůli Levimu a i sobě. Musím.

Konečně pauza na oběd. Doslova se sesunu na lavici v šatně, která je tady pro zaměstnance a natáhnu se pro baťoh ve kterém mám svůj oběd. Není to žádná sláva, ale mě to stačí. Pomalu přežvykuji každé sousto a vychutnávám si tu úžasnou chuť. Musím uznat, že Levi je výborný kuchař. Dobré byly, ale i ty lasagne, které jsem mu snědl, když jsem byl u Leviho první den. I teď se musím pousmát nad tím, jak mě naháněl po celém bytě a jak nakonec skončil politý tou barvou. Šel z něj opravdu strach. Naštěstí to nakonec přešel. Strčím si další sousto do pusy a opět se ponořím do svých myšlenek.

Oběd mě trochu nakopl a já se zase pustil do práce. Hodinu co hodinu mi bylo stále hůř, ale stále se snažím tvářit jakoby nic. Vlastně jsem se nesesypal jen z jednoho důvodu, jen díky jedné myšlence. Ta mě nutila být silným.

Směna mi konečně skončila a já se hned po kávě, kterou mi dala Ymir na účet podniku s tím, že vypadám opravdu strašně, vydal domů. Neslyšně jsem zapadl do svého pokoje, který jsem následně zamkl a skácel se do peřin. Jsem si jistý, že jsem usnul dříve něž jsem se jich vůbec dotknul.