Like from another planet.

Kapitola 18.

Z pohledu Leviho

Nemůžu na to přestat myslet. Nebyl doma ani dnes ráno a to málo věcí, které tam má, zůstalo na svém místě. Mám trochu obavy, že se něco stalo. Znám ho sice jen chvíli a i to mi stačí k tomu abych věděl, že tohle by neudělal. Neodešel by bez toho, aby něco řekl. Ano sice mě štve a to hodně, ale nesu za něj určitou zodpovědnost. Takhle přemýšlím celou cestu do školy. Můžu se zeptat té Historie se kterou tráví tolik času. Třeba bude něco vědět. Dám si do skříňky svoje věci a vyrazím směrem k mé třídě. Vejdu do dveří a zrak mi hned padne na teď bloňďatého spratka*. Rychlím krokem jsem k němu přešel.

,,Kde jsi byl?" vychrlil jsem na něj rychleji něž jsem měl v plánu. V mém hlasu jsem dokonce slyšel náznak obav. Jen jsem se nad tím zamračil.

,,Omlouvám se ti Levi. Nějak jsme zapomněli na čas a já si nepamatoval tvé číslo a..." spustil vlnu svých výmluv, ale já ho zastavil.

,,Nezajímají mě ty tvoje pitomé výmluvy. Jen jsem si myslel, že už jsi konečně odešel!" s tím jsem si sednul vedle něho a nevěnoval mu žádnou pozornost. Bylo to trochu přehnaný, ale on na mě prostě zapomněl. Ani nevím proč mě to tak štve.

Hodiny neúprosně utíkaly a tím se blížil konec školy. Eren se mnou za celou tu dobu ani nepromluvil a mě to z nějakého neznámého důvodu štvalo. I když nevím proč. Vždyť jsem chtěl, aby konečně sklapnul a nevšímal si mě. Vrtá mi to hlavou. Asi se ho zeptám, proč ta náhlá změna nálady. Začal jsem si dávat věci do brašny s tím, že už mám dnes konečně padla. Cestu domů jsem si chtěl zkrátit a proto nepatrně přidám do kroku. Nakonec se z rychlejšího tempa stal sprint. Lidi okolo se na mně dívali jak na blázna, bylo mi to jedno, hlavně, že za chvíli se dozvím odpověď na svou otázku, která zamořuje moji mysl. Než jsem dorazil domů uběhla snad celá věčnost. Naštěstí bylo otevřeno, protože se mi ruce klepali tak, že bych se stěží trefil klíčem do dveří. Už o dost klidnější jsem si zul boty a pověsil bundu na věšák. Nohy se automaticky rozešly ke dveřím Erenova pokoje. Ruka se vymrštila ke klice s úmyslem prudce otevřít vletět dovnitř a klidně z něj vymlátit co to mělo dneska znamenat, ale na poslední chvíli se zastavila a změnila směr. V tom tichu, které nyní panovalo se ozvaly tři tiché zaťukání. Nic. Nic se neozvalo. Asi to jenom neslyšel. Zkusím to tedy znovu a trochu hlasitěji. Opět nic. Vždyť tohle už musel slyšet.

,,Erene?" Hrobové ticho. Že by nebyl doma? Blbost, vždyť dveře byli otevřené a v předsíni jsou jeho boty a kabát.

,,Erene, musím si s tebou promluvit," mojí hlasitou žádost doprovázelo pět úderů pěstí o dveře. Mísilo se ve mně hodně pocitů, které jsem nebyl chopen identifikovat, ale jeden jsem poznával. Byl to vztek. Byl jsem vzteky bez sebe kvůli tomu spratkovi, který mě skoro celý dnešek ignoroval a teď mě ignoruje stále. Musí. To bouchání by slyšel i hluchej.

Třikrát jsem se zhluboka nadechl abych se uklidnil. Nezabralo to stoprocentně, ale stačilo mi to natolik abych si řekl, že ráno je moudřejší večera. Prudce jsem se otočil a s úmyslem, že to dám Erenovi ráno pořádně sežrat, jsem zamířil k sobě do pokoje. Po uklidňující teplé a výjimečně dlouhé sprše jsem si zalezl do postele a s hlavou plnou otázek usnul.

Když jsem ráno otevřel oči zasáhlo mě do nich ostré sluneční světlo. Musel jsem je hned zavřít. Po druhém pokusu jsem je mohl už bez problému otevřít. Je zvláštní ze včerejší vztek se vrátil tak rychle. Okamžitě jsem se vyšvihl z postele až se mi z toho zamotala hlava, ale to mě nezastavilo. Nakráčel jsem si to zase přímo před Erenovi dveře a tentokrát bez jediného zaváhaní vtrhl dovnitř. Ale tam nikdo nebyl...

*Upozorňuji na to, že Eren ve škole vypadá jako Farlan. Nejsem si jistá, jestli to bylo z mého popisu pochopitelné.

Tak po dlouhé době opět kapitola. Omlouvám se, ale tím že začala škola a učitelé se rozhodli dozkoušet těch šest měsíců v karanténě nemám moc času. Snad se kapitola líbila.