Like from another planet.

Kapitola 20.

Z pohledu Leviho

Už je to něco přes tři týdny, co jsem s Erenem nemluvil. Nebýt školy ani ho nevidím. Všiml jsem si, že něco není v pořádku, ale ze začátku jsem to přikládal jen jeho náhlé změně nálady a postoje ke mně. Čím víc ho však pozoruji tím víc jsem si jistý, že to nebude jen mnou. Něco ho trápí a podle jeho chování je to velké. Chodí po chodbách školy jako tělo bez duše a bez jasného cíle. Nevydává tolik pozitivní energie jako dřív, dokonce mám pocit, že mu chybí energie jako taková. Z jeho očí se vytratila ta dětská jiskra, která dokázala nejednomu člověku vykouzlit úsměv na tváři. Pod očima má kruhy tak velké, že bych je mohl srovnávat s Erwinovým obočím a jeho pleť má až popelavou barvu. Co se stalo s tím klukem, kterého jsem sem přivedl. Tohle není on. Tamten Eren se smál svým zvonivým smíchem všemu, co mu přišlo aspoň malinko vtipné a bavil se s každým na potkání. Tenhle se neusmívá a když už je to nucené a falešné. Nemluví, pokud k tomu není přímo vyzván. Nevím, co ho ničí, ale musí to skončit. Takhle to dál jít nemůže. Zkoušel jsem s ním mluvit, ale nikdy se mi ho nepodařilo odchytit. Ve škole se vypaří vždy se zazvoněním zvonku a objeví se až tehdy když začíná přednáška. A doma? Kdybych jednou pozdě večer nenašel jeho boty pohozené v předsíni myslel bych že ani tam nechodí.

Dnes tomu není jinak. Když jsem přišel domů jeho boty tady opět nebyli. Tenhle byt vypadal jako by ho nikdy nespatřil. Čistý. Tichý. Bez zrnka prachu. Bez Erena.

Co bych za to před čtyřmi týdny dal, ale teď? Chybí mi tady. Ano přesně tak. Mě Levimu Ackermanovi chybí ten malý vlezlý spratek.

Bohužel mi trvalo moc dlouho si uvědomit, že pro mě není přítěží, ale spásou. Moje tak obyčejné dny byly vždy jen jeden velký stereotyp. Až do doby, kdy se objevil on. Musím přiznat, že se mi to nelíbilo, ale komu ano. Do života vám vtrhne spratek, který se umí přeměňovat na všelijakou havěť a chce abyste mu dovolili u vás bydlet. Pak vás nonstop otravuje a myslí si, jak velcí kamarádi jste.

Teď se na to dívám samozřejmě jinak. On ve mně dokázal vyvolat nějaké emoce. Je mi jedno, že to byl vztek, frustrace, vyčerpání, smutek a sebeobviňování. Bylo to pro mě nové, ale až nyní si uvědomuji, že nové, i když je to třeba nepříjemné, nemusí být špatné.

Naštvaně odhodím nově rozečtenou knížku na noční stolek. Opět se na ni nedokážu soustředit. Hlavou mi neustále létají ty samé myšlenky a otázky. Kdybych si tohle všechno uvědomil dřív bylo by to teď jiné? Nebo by mě pořád štval? Byl bys teď tady Erene? Byl bys doma? Usmíval bys ses stále?

Erene...

Já...Omlouvám se ti.

Nahlas bych ti to však říct nedokázal, ještě ne. Nenávidím se za to. Jsem zbabělec. Ani jednoduchá slova omluvy nedokážu říct nahlas, na to jsem až příliš hrdý. Možná, jen možná by se tím všechno spravilo. Třeba jsi takový opravdu jen kvůli mně a já si nějaký další důvod jen nalhávám, protože nechci být strůjcem tvého nynějšího stavu.

Frustrovaně zabořím hlavu hluboko do polštáře a zavrtám se do své teplé a nově povlečené peřiny. Marně však doufám, že ke mně přijde spánek, který by mě zbavil takových myšlenek. Netuším, jak dlouho ležím celý zahrabaný v mé posteli, ale vím jedno, spánek ke mně v nejbližší době nehodlá přijít. Otočím se proto na záda a koukám do stropu. Po pěti pro mě nekonečných minutách uslyším cvaknutí zámku a šustění bundy. V tomhle tichu bych slyšel i špendlík spadnout na zem, takže jeho těžké kroky mířící k němu do pokoje přeslechnou nešly.

Teď mám jedinečnou příležitost si s ním promluvit. Zjistit vše co mi nedá spát.

Ale neudělám to. Nejde to. Proč? To sám nevím.