Like from another planet.

Kapitola 28.

Pohled Erena

Vím, že to co teď dělám je jedna velká chyba, ale tak nějak tuším, že kdybych to neudělal tak by se můj dosavadní vztah s Levim mohl rozpadnout. Tak dlouho trvalo, než si mě pustil alespoň trochu k tělu, nemůžu přece ty všechny zážitky, pocity, oční kontakty, rozhovory, minuty, hodiny a celý ten čas jen tak zahodit. Je mi tím nejlepším společníkem. Všechno je s ním jiné, jiné než s kýmkoliv dalším. Chvíle s ním se v něčem liší od času, který trávím s Historií nebo než jsem trávil s teď už bohužel bývalými přáteli. Nevím proč, ale možná to tak má být. A možná proto tu teď stojím v mojí pravé podobě, shora se koukám na Leviho a snažím se z něj něco vyčíst. Kouká na mě zvláštním pohledem. Nedokážu rozpoznat co si myslí, ale to bude tím, že přes slzy v očích toho stejně moc nevidím.

,,Tak teď už víš, co jsi chtěl. Jsi spokojený?" rozmáchl jsem se rukama. Neměl bych být naštvaný. Takhle jsem se rozhodnul já, nemusel jsem to dělat. Do ničeho mě nenutil. Ale přesto jsem. V mém plánu byla jasná pravidla. Utéct co nejdál mohu. Začít nový život. Nikomu neukázat svoje schopnosti. A to ze všech nejdůležitější-Nikdy nedovolit někomu, aby viděl mojí pravou podobu či znal pravé jméno. Pravidlo číslo tři bylo porušeno hned pátý den mého útěku a nyní porušuji i to nejvíce důležité. Jediné, co je na tomhle prozrazení pozitivní je to, že se budu moct takhle pohybovat po domu, a tak nebudu čerpat zbytečně síly, které potřebuji stále k regeneraci těch starých zranění.

Levi se konečně postavil na nohy a potom co si oprášil nohavice na kterých určitě nebylo ani smítko se na mě podíval.

,,Nesmírně" s tímhle a ještě lehkým úšklebkem se otočil a odešel. Zaraženě jsem zůstal stát v chodbě.

,,HEJ! To jako jen tak odejdeš?" já mu tady vlastně prozradil pro mě nejosobnější informaci co můžu a on si jen tak odejde? Tak dělá si ze mě srandu?

,,Nebudeme to probírat v předsíni ne? A navíc je snad ještě něco, co bys mi chtěl prozradit?" Nezmůžu se na nic jiného než tam stát s vyvalenýma očima a pusou dokořán. Nakonec se za ním rázně rozejdu. Najdu ho v kuchyni, jak nalévá do varné konvice vodu. Určitě opět na jeho černý čaj.

,,Ne, není už nic, co bych ti mohl ukázat, ale čekal jsem, že mi k tomu aspoň něco řekneš. Kvůli tobě jsem porušil své nejdůležitější pravidlo a ty mi na to řekneš jenom "Nesmírně". Ani netušíš, co tím můžu způsobit," svalil jsem se na židli a ruce si založil na hrudi na znamení toho, že to myslím vážně.

,,A já si toho opravdu vážím. Jen nevím, co ti na to říct nebo jak ti svoji vděčnost projevit,"

,,Já od tebe přece neočekávám nějaké velké projevy, ale ani jsem nečekal, že se prostě jen tak otočíš a odejdeš," horlivě jsem gestikuloval rukama a snažil jsem se dát jasně najevo, že to bylo od něj opravdu nepatřičné.

,,Asi máš pravdu, ale pověz mi, proč že to vlastně nikdo nesmí vidět tvojí pravou podobu," konečně se ke mně aspoň otočil čelem.

,,Dá se říct, že jsem na útěku. Neříkal jsem ti to už?" na chvíli jsem se zamyslel. Když nad tím tak přemýšlím je možné, že už mě nehledají. Koneckonců už je to nějaká doba. Nebo mě nehledali nikdy a já se schovávám zbytečně.

,,Nepamatuju se," Leviho jsem už ani moc nevnímal. Zajímalo by mě, jak se mají mí přátelé. Odešel jsem tak rychle, že jsem se nestihl s nikým rozloučit. Měl jsem se rozloučit aspoň s Arminem. Vždyť jsme byli jak bratři. Tohle si ode mě nezasloužil. Armine doufám, že tě někdy opět potkám. Ze všech těch lidí mi chybíš nejvíc ty.

Ze vzpomínek mě probral až Levi, který si sedl hned naproti mně. Přehodil si jednu nohu přes druhou a upřel na mě své přísné, bouřkové oči.

,,Děje se něco?" zeptám se ho, když mi je jeho stálý pohled už nepříjemný.

,,Nic. Jen..." na chvíli se odmlčel. Pozvedl jsem jedno obočí ve snaze ho pobídnout k dokončení věty.

,,Jen že jsem menší než ty," musel jsem se rozesmát.