Like from another planet.

Kapitola 15.

Sedím na chodbě před jedním z pokojů a čekám, než přijde doktor. Nejraději bych byla teď u něho, ale sestřička mě s ním nechtěla pustit. Sekundy se mi zdají jako minuty a minuty se mění v hodiny. Nevím jak dlouho tady čekám, ale přijde mi to jako věčnost. Konečně se otevřou dveře a z nich vyjde doktor.

,,Pane doktore, jak je na tom?" Vychrlím na něj rychle. Mám o něj vážně strach.

,,Promiňte, ale jste jeho rodinný příslušník?" zeptal se mě a poposunul si svoje brýle víš na nos. Byla jsem si vědoma, že pokud mu teď nebudu lhát, nic mi neřekne.

,,Ano, jsem jeho mladší sestra. Tak jak je na tom?" měřil si mě podezřívavým pohledem, ale nakonec mi řekl vše co na vyšetření zjistili. Ránu na hlavě mu vyčistili a zašili, sice má slabší otřes mozku, ale to není nic hrozného. Taky má naražená tři žebra, pravý loket a podvrknutý leví kotník. Naštěstí se už probral, ale zdá se, že trpí víc než odpovídá zraněním, proto udělají radši ještě magnetickou rezonanci, ale nemyslí si, že by tam něco našli. Když proběhne všechno tak jak má, měli by ho zítra ráno propustit. Jsem ráda, že to není nic vážného.

,,Mohla bych ho prosím Vás teď vidět?" Bude mi mnohem lépe, když ho uvidím. Navíc se ho potřebuji zeptat na pár věcí.

,,Další vyšetření mají proběhnout až za hodinu. Takže na chvíli můžete," usmál se na mě a otevřel dveře vedoucí k Erenovi. Vešla jsem a můj zrak se hnedka upnul k lůžku.

,,Ahoj Erene. Tak jak ti je?" nevěděla jsem jak jinak začít konverzaci.

,,His?" jeho hlas zněl hrubě a unaveně. Člověk by opravdu řekl, že je na tom hůř než tvrdí doktoři.

,,Ano jsem to já. Je mi to všechno tak moc líto. Doktor říkal, že když všechno dopadne tak jak má, zítra tě pustí," pokusila jsem se aspoň trošku zlepšit atmosféru, ale moc mi to nešlo.

,,Nedávej si to za vinu, ty za to nemůžeš...Mohu tě o něco poprosit?" Bylo vidět, že každé slovo mu ubírá energii. Drtilo mě ho takhle vidět. Samozřejmě jsem na jeho otázku začala horlivě přikyvovat.

,,Neříkej o tomhle Levimu," hlas se mu chvěl, když vyslovoval svoje přání. Nechápala jsem proč by se to neměl dozvědět.

,,Ale vždyť se to dřív nebo později stejně dozví. A tím myslím to, že u něho bydlíš a chodíš s ním do třídy!"

,,Nesmí se to dozvědět! Prosím. Zítra ráno pro mě přijeď a odvez mě domů. Ve škole se ptát nebude a i kdyby tak mu prosím lži. O všechno ostatní se postarám já," nelíbilo se mi to, ale jeho oči prosili tak moc, že jsem nemohla říct ne. Všechno jsem mu odsouhlasila.

Povídali jsme si dlouho, teda spíš já jsem povídala a on jen někdy něco dodal, ale i tak. Byla bych tam i déle kdyby za námi nepřišel doktor s tím, že už je čas odejít. Rozloučila jsem se s Erenem a slíbila, že ráno tu budu čekat. Vyšla jsem z nemocnice, podívala jsem se na mobil jestli nemám nové zprávy a k mému překvapení jsem zjistila, že už je skoro jedna hodina ráno. Proto jsem se rychle vydala domů, abych byla zítra aspoň trošku k použití.

Pohled Erena

Nesnáším bílé pláště. Bílé pláště sebou nosí smrt. Už mám dost těch vyšetření. Všechno mě bolí, ale to není to nejhorší. Cítím se jako bych hořel zevnitř. Přepínám své síly jen abych se udržel v této podobě. Tak moc mě to bolí. Nesmím to vzdát. Kdybych se přeměnil znamenalo by to ztrátu Historie a Leviho. To nedopustím. Musím vydržet.

Tak jsem tu opět s novou kapitolou. Budu ráda za každý komentář i hlas. Snad se příběh líbí.