Like from another planet.

Kapitola 3.

Né, to je přece hloupost. Tak ale proč je tady tedy kočka a ne pes! Jsem snad blázen? Upřímně doufám že ne. Tak proč teda? Proč si pamatuji, jak na mě začal ten pes vrčet? Bolí mě hlava. Asi jsem vážně pil moc.

,,Tak co s tebou uděl..." Kde sakra zase je. Rozhlédnu se po pokoji a zahlédnu tu kočku krčit se v koutě. Pořádně si jí prohlédnu. Má kaštanově hnědou srst, nemá žádné vzory, dlouhý chundelatý ocas a dvě obrovské oči v barvě smaragdu s hodně úzkými zornicemi. Malý růžový čumáček a ostré bílé zuby. Jak to vím? Jednoduše. Právě je na mě cení a syčí při tom. Na patě jsem se otočil a odešel z mojí ložnice. Pro jistotu jsem tam tu toulavou kočku zavřel. Nestojím o to, aby mi tu dělala bordel a tím myslím chlupy, rozbité nádobí, vázy a nedej bože loužičky. To bych potom začal litovat, že jsem ji nenechal na té silnici. Dojdu do kuchyně a z jedné poličky vyndám plastovou misku, naliju do ní trochu vody a vracím se zpátky. Misku položím k nohám postele a sám si stoupnu o něco dál, aby se mě nemusela bát a šla se v klidu napít. Koukal jsem na ní a vypadalo to, jako by si mě nedůvěřivě prohlížela. Směšná představa. Zvířata nepřemýšlí, nemají city řídí se jen instinktem. Je přirozené, že se bojí. Mysleli jste, že vás má váš pes rád? Jo? Tak jste se spletli. Psy se tak prostě chovají. Po chvíli se uráčila pohnout z toho kouta a dojít k té misce. Nejdřív ji očuchala a až potom se napila. Jen jsem nad tím protočil očima.

,, Jídlo pro kočky tu nemám a na nákup jdu až zítra, pro dnešek to budeš muset vydržet." Prohodil jsem jen tak, protože jsem věděl, že mi nemůže rozumět. Žádná reakce, jen dál pila ze své misky. Jak říkám, nemají rozum. Začínám mít hlad. Pro moje štěstí, bych tu měl ještě něco k jídlu mít. Vyrazím směr lednička a jen doufám, že v ní něco opravdu je.

Díky bohu. Jsou tady ještě lasagne. Otevřu krabičku a hned ucítím tu skvělou vůni. Nandám je na talíř, strčím do mikrovlnky a nastavím čas. Mezitím jsi jdu natočit vodu. Když mi mikrovlnka ohlásí, že je jídlo hotové, rychle k ní přispěchám. Posadím se ke stolu a pustím se do jídla. Po chvíli mi toho už moc nezbývá. Za normálních okolností bych jedl pomaleji, ale kdo by to do sebe neházel, když je to tak dobré a když už jsem přes sedmnáct hodin nejedl. Najednou se ozve velká rána a ta kočka. Okamžitě vystartuji ze židle a utíkám do ložnice. Rozrazím dveře a zběsile těkám očima po místnosti ve snaze najít se zdroj toho rámusu. Zrakem spočinu na mém nočním stolku, na kterém chybí moje kniha. Dojdu k ní a zvednu ji ze země. Ta ale nemohla být strůjcem toho rámusu a mám pro to hned dva důvody. První je ten že má přes pětset stran a ta kočka by se proti ní musela přinejmenším rozběhnout, aby ji shodila. A druhý, ten stolek je moc nízko na to, aby ta rána byla tak velká. Znova prohlídnu místnost, ale nic nenajdu. No nic, jdu dojíst můj oběd. Naposledy s kouknu po pokoji, jediné co vidím je ta kočka v rohu jak si olizuje tlapku.

Opět usednu na židli a chopím se příboru, ale když si chci nabrat jídlo na vidličku zjistím, že na talíři nic není. Hned mi dojde, že jsem nezavřel dveře v ložnici, když jsem hledal ten zdroj hluku a ta prašivá kočka mezitím proklouzla až sem a všechno mi snědla. Během vteřiny jsem stál v rozražených dveřích a hleděl na toho malého ďábla.

,, Já tě zabiju! " Zařval jsem na ni. Nijak na to nereagovala, jen vyplázla jazyk. Trochu jsem se nad tím gestem zarazil, ale hned jsem se vzpamatoval a rozeběhl jsem se k ní. Už jsem jí skoro držel, když v tom skočila na postel a z ní mě na záda. Nečekal jsem to a tak jsem skončil na prdeli. To už ve mně vřela krev.

,,Jen počkej!" Zvedl jsem se a vyrazil za ní. Až já jí chytím tak pozná co je to peklo.