Wicked

IV.

Když se vrátila do svých komnat, nechala si zavolat služebné, aby jí pomohli s převlékáním. Zanedlouho začínal oběd v jídelní síni, a tam se v koženém obleku rozhodně dostavit nemohla a ani nechtěla. 

Milovala šaty. Měla jich tolik, že snad žádné na sobě neměla dvakrát. Rudé, černé a stříbrné odstíny patřili mezi její nejoblíbenější, dokázala s nimi dokonale nakombinovat šperky a střevíce.

Jelikož ji po obědě čekala rada s generálem Hudsonem, který by se tou dobou již měl vrátit ze svých cest, tak zvolila jednoduché rudé šaty bez výrazných výšivek, obepínající postavu a ramena. Krk nechala bez náhrdelníku a do uší si vsadila výrazné stříbrné slzy. Vlasy měla spletené do věnce okolo hlavy, na který si posadila křišťálovou korunu s vrcholky připomínající hroty šípů. Byla naprosto úchvatná, tuto korunu Denali zbožňovala. Zosobňovala moc a vypočítavost, které byly obě jejími blízkými přítelkyněmi.

Když vládce Thiaga poslal vrahy na její rodiče, podařilo se jim proniknout do paláce a oba zavraždit. Denali bylo tehdy šest let, a nemohla udělat nic, aby tomu zabránila, jen vystrašeně přihlížela schovaná pod postelí. Řekla si, že už nikdy takhle bezmocná nebude. Nikdy. Tato událost ji natolik zocelila, že téměř přestala cítit jakýkoli soucit. Její rodiče vládli mírumilovně a doplatili na to. Ona musela být jiná. Věděla však, že jednoho překrásného dne to králi Thiaga vrátí i s úroky, a nesmírně se na ten den těšila.

Než dosáhla šestnácti let, kdy mohla převzít korunu, vládl zemi kancléř Ren. Zákony mu však zakazovaly provádět velké změny, jelikož nebyl královské krve, jeho úkol byl pouze udržet zemi mimo chaos a spravovat ji.

Když se Denali konečně dostala na trůn, první co udělala, bylo, že zavedla téměř neproniknutelný systém u hradeb, takže nepovolaní nemohli proniknout do města. Dále začala od všech poddaných vyžadovat disciplínu  a vytvořila pár nových zákonů, které jen podtrhovaly její moc. Po celý život se jako prvorozená a jediná dědička musela učit bojovou strategii a boj jako by byla chlapec. Na její pohlaví se nebraly ohledy, a ona za to byla nanejvýš vděčná, protože nyní bez problémů dokázala skolit muže třikrát její váhy. 

Moc jí stoupla do hlavy, o tom nebylo pochyb.

Naposledy si na hlavě upravila korunu a prohlédla si dokonale nanesenou rudou růž na svých rtech. Celkově působila nebezpečným a nepředvídatelným dojmem.

Zvedla koutky úst a vydala se za doprovodu svých dvou osobních stráží na oběd.

.       .       .

Potom, co snědla kousek zvěřiny s brusinkovou omáčkou a natáhla se pro malinový košíček, se prudce otevřeli dubové dveře jídelního sálu a v nich stál generál Hudson ještě s pár dalšími níže postavenými vojáky. Světlé vlasy měl rozlétané do všech stran, jakoby ho cestou potkala vichřice a jeho zbroj s erbem byla umazaná od bahna. Generálovi mohlo být okolo dvaceti, což byl hodně mladý věk na tento post, ovšem on byl jedním z jejích nejlepších lidí, co se boje a strategie týče. Nenápadně si ji celou prohlédl, čemuž se snažila nevěnovat moc pozornost, protože na to neměla náladu. Po cestách se všichni tvářili vyčerpaně a zároveň hodně rozrušeně, což ji sice znepokojovalo, ale...

Jak se opovažují rušit ji takto při jídle. Jestli k tomu nemají dostatečně dobrý důvod, natáhne je na skřipec-

Hudson spěšně zasalutoval a ostatní vojáci padli na jedno koleno, což zastavilo proud jejích myšlenek.

,,Vaše Veličenstvo, hluboce se omlouvám, že vás ruším, ale kvůli nastalým událostem s vámi potřebuji okamžitě hovořit. Nejlepší by bylo svolat akutní radu." Dýchal mělce a ona pochopila, že vlasy měl rozcuchané z divoké jízdy na koni. Skřipec nepoužije, situace vypadala opravdu naléhavě.

Úhledně si látkovým ubrouskem otřela ústa a dlouze se napila bílého vína, než odpověděla.

,,Dobrá tedy. Svolejte sněm, generále."

,,Jistě, Veličenstvo." Odpověděl a zelené oči se mu při pohledu na ní zablýskly, když se otočil a s vojáky zmizel stejně rychle jako přišel. Nikdy nepřišla na to, proč na ni takovým způsobem hleděl, a upřímně jí to ani moc nezajímalo.

 Jakmile se za nimi zavřely dveře, zhluboka si povzdechla a opřela se do vypolstrovaného křesla. Co se asi tak mohlo přihodit? Obchod vzkvétal a navíc bylo jaro, takže v zemi byl všeho dostatek. Možná povstalci? Ne. Věděli by, že kdyby na ně přišla, tak by je vymýtila vlastníma rukama. 

Dost domnívání, řekla si a jedním plynulým pohybem vstala od stolu. Zazvonila na zvoneček, aby sluhové začali jídlo sklízet a svižným krokem se vydala ven z místnosti. Teď byla důležitá fakta.