Wicked

XXVII.

Walden měl na sobě drahý oblek v černé barvě a zlaté manžety na rukávech a u límečku ladily se sponami na jejích šatech. Na očích měl jednoduchou černou masku a na prstech se mu blyštilo několik prstenů s různými drahokamy. Co jí ale nejvíc udivilo, byl jeho výraz. Takový u něj ještě neviděla. Přejížděl ji očima od shora dolů a vůbec mu to nejspíš nepřišlo nevhodné. Popošla přímo k němu a dala si ruce v bok.

,,To jsi ještě nikdy neviděl ženu v šatech, že tak civíš?"

Vrátil se pohledem k jejímu obličeji a pokřiveně se usmál.

,,Ještě nikdy jsem neviděl v šatech tebe."

Jak moc si přála mu něco odseknout, ale nevzmohla se na slovo. Zvedl ruku a smyslně ji pohladil po tváři.

,,Ta maska ti sluší."

Smetla jeho ruku, on ji ale popadl za pas a přitáhl těsně k sobě. Ovanul ji jeho teplý dech a ona se ač nechtěně zachvěla. Jak se jen opovažuje.

,,Nesahej na mě." Zasyčela mu do obličeje. 

Jeho přimhouřené zlaté oči do těch jejích vypalovaly díru. Přísahala by, že se elektřina mezi nimi dala nahmatat. 

,,Já neposlouchám ničí rozkazy." Ušklíbl se a zaryl jí prsty do boku.

Na chodbě se ozvaly kroky a on ji pustil. Udělala dva neohrabané kroky vzad.

,,Sire, všechno je hotové, můžete už odejít. Před hostincem je váš kočár." Řekla Dolores ve dveřích a naznačila jim, aby vyšli z místnosti.

,,Děkuji za vaše služby." Odvětil Walden a nabídl Denali rámě. Když kolem něj prošla a jeho nabídku odmítla, zastrčil si ruku do kapsy.

Zanedlouho s ní srovnal krok a společně šli před hostinec. Tam na ně čekal honosný kočár tažený čtyřmi černými plnokrevníky a jejich srst se v záři lamp leskla. Denali si až teď uvědomila, že se setmělo.

Nastoupili do něj a Walden zabouchal do stropu, aby se kočí rozjel. Ticho mezi nimi bylo téměř neúnosné. Dívala se z okénka a očima si zapamatovávala cestu kudy projížděli. Domy tady byly jiné než v Astorii. Tam se stavělo většinou ze stavebního dřeva či kamene, a tak to zůstalo. Místní obyvatelé však své příbytky malovaly různými barvami. Některé domy byli červené, žluté a dokonce zahlédla pár oranžových.  

Jelikož byla tma, tak moc lidí po ulici nechodilo. Sem tam projeli okolo několika ztracených opilců, kteří se smáli a nohy se jim pletly.

,,Uděláme makety klíčů od okovů." Prohodil najednou Walden.

,,Cože?" Pohlédla na něj se zvednutým obočím.

,,Aby mohli zajatci utéct při popravě."

,,Já je ve své cele asi těžko udělám." 

,,Mám přístup k originálu a mám kontakt u jednoho kováře, který by je zvládl zanedlouho vytvořit. Potřebujeme jen někoho, kdo by je zajatcům nepozorovaně rozdal ještě než na popraviště vyrazí." 

Calla. 

Ta by je zvládla rozdat skrze větrací okénka.

,,To bych zvládla zařídit."

,,Z cely?" Ušklíbl se a v očích mu zatančily jiskry.

Přikývla a znovu se dívala na ulice, kterými projížděli.

,,Dnes večer to nebude jen o zábavě," Řekl najednou a přestože na sobě cítila jeho spalující pohled, neodvrátila oči od ulic. ,,Bude tam spousta mocných lidí, musíš se chovat alespoň trochu podle etikety vyšší vrstvy, abys zapadla." Když neodpovídala, pohnul se a chytil ji za zápěstí. Jeho hlas se ozval těsně u jejího ucha. ,,Znáš vůbec etiketu?" Zavrněl.

Krev jí vřela v žilách a ona měla sto chutí mu říct, že to ona sama v Astorii určuje co je podle etikety a co ne. Měla chuť ho popadnout za ten pěkný černý oblek a přinutit ho, aby si před ní klekl a prosil o odpuštění za to, že se Astorijské královny ptá, jestli zná etiketu. Přesto se mu jen vytrhla a stále od něj odvracela zrak.

,,Něco málo ovládám." Odpověděla nezaujatě.

Zřejmě nespokojen její reakcí se pomalu odtáhl zpátky na svoje místo a po zbytek cesty se zase uchýlili k trapnému tichu.

Najednou se kočár zastavil a Denali si uvědomila, že stojí přímo před palácem. Walden otevřel dveře a když vystoupil, tak jí galantně nabídl pomocnou ruku. Přijala ji, ale jen z toho důvodu, že právě přemýšlela nad něčím úplně jiným. Při pohledu na honosné až antické pozlacené sloupy u vchodu a červený sametový koberec nedokázala potlačit polovičatý úsměv.

Do králova kurníku se chystá liška.