Wicked

XIV.

Noci v celách byly smutné. Prázdné. Denali většinu času strávila tím, že si představovala časy před jejím zajetím. Dlouhé hodiny přemýšlela nad rozhodnutími, které za svou vládu udělala. 

Třeba jak navýšila daně.

To že to udělala, aby si mohla do přijímací síně pořídit nové doplňky, byla pravda jen z části. Většinu peněz věnovala na opravu zničených ulic v Západní čtvrti.

Stejně tam ale mohla dát peníze všechny a v sále ponechat rudé doplňky místo karmínových. Když se od sebe ty dva odstíny vlastně moc nelišily. Někdy se sama sebe ptala, proč je taková. Většinou když si tu otázku položila, tak se oháněla s tím, že její rodiče vládli mírumilovně a ona musela být jiná, protože je jejich slabost a naivita zabili. Jenomže nejspíš ztratila přehled o tom, kdy se jedná o tvrdou vládu a kdy o čistou namyšlenost. 

Kdyby se odsud nějakým zázrakem dostala, tak věděla, že by pár věcí na svém kralování musela změnit.

Za prvé by musela určit svého zástupce. Jelikož nemá dědice ani manžela a zatím to neplánuje, tak potřebuje člověka, který by převzal plné velení, když by se s ní něco přihodilo. Tento člověk by musel mít znalosti hodné její a ona by nejdříve musela prověřit jeho záměry. Měla by na to vytvořit nový zákon. 

A taky by se měla víc soustředit na potřeby lidí za hradbami Celeste. Její věznitel nebyl daleko od pravdy, když tvrdil, že se královna Astorie schovává za hradbami. Nebyla to tak úplně pravda, protože ona se neschovávala, jen milovala svůj luxus v paláci. 

Teď pochopila, že na světě jsou mnohem důležitější věci než pohodlí. Jako třeba svoboda a pořádné jídlo.

Dívala se do tmy před sebe. Spánek se jí opět vyhnul velkým obloukem a ona nebyla ani trochu překvapená. V tomhle ohledu už ani nedoufala.

Z ničeho nic hlasitě zaskřípaly ebenové dveře její cely a pootevřely se. Uprostřed noci čekala opravdu cokoli a kohokoli, jenom ne svého věznitele oblečeného v honosném bojovém obleku místo své obvyklé černé košile. Občasné kovové pláty obepínaly jeho svaly na rukách a chránily mu hruď. Černé vlasy měl zplihlé potem.

Čekala zlomyslný úsměv nebo záblesk dýky. Jenomže pohled který jí věnoval, byl prázdný a hluboký. Vlastně stejně jako cela a tma kolem.

Podívala se na jeho ruce, které byly zborcené rudou krví. Tolik se to lišilo od toho, jak otíral kapesníkem jen trochu potřísněnou zbraň. Třásly se. 

Trochu se ošila, když z ní svůj pohled nespouštěl.

Pak ale přistoupil ke studené kamenné stěně, a ona se nadechla, aby něco řekla. Urychleně po ní seknul nebezpečným pohledem a přerušil ji, ještě než začala.

,,Nemluv." Utnul ji a zablýsklo se mu výhružně v očích. Na vteřinu jeho výraz povadl a vypadal unaveně. ,,Prostě... nic neříkej." Vydechl.

Změřila si ho a nevydala ze sebe ani hlásku.

Když i on sám usoudil, že ho poslechne, tak se o tu stěnu opřel zády a pomalu se svezl na zem. Denali na něj beze slova vytřeštila oči, čehož si vůbec nevšímal. Ze země se bezmocně podíval ke stropu a ona tomu vůbec nechtěla uvěřit.

Pak oči zavřel a jeho obličej ztratil i poslední zlomyslnou jiskru. 

Musel udělat něco, co ho psychicky úplně vysálo. Seděl s dlouhýma nataženýma nohama na studené kamenné dlažbě a hlavou se opíral o vězeňskou zeď. 

Nejspíš usnul. Na chvíli mu to záviděla.

Proč by někdo jako on přišel uprostřed noci do její cely a spal na zemi? A ještě ke všemu s krvavýma rukama a bojovým oblekem?

Doufala, že zítra bude mít na starosti její výslech, aby se alespoň něco málo dozvěděla. I když o tom dost pochybovala. Proč by jí měl někdo jako on něco prozrazovat? Vždyť byla zajatec.