Wicked

XIII.

Chystal se něco říct, ona ho ale tiše přerušila.

,,Buďte zticha. Oni to nevědí." Zašeptala a nenápadně se k němu přiblížila. Byl potlučený. Pod okem měl dlouhou sečnou ránu a napuchlý ret. Na paži měl hluboké zranění, které potřebovalo ovázat. Urychleně zahnala zrádné slzy, které se jí draly do očí.

Prohlédl si ji od hlavy až k patě a na chvíli se pohledem zastavil na její zrudlé tváři. Chvíli se na ni díval a a ni se nehnul. Pak zakroutil hlavou a zvedl obočí.

,,Co nevědí?"

Schovala se za svou chladnou masku. ,,Tady jsme moc na očích. Nesmíme dát najevo, že se známe." Zvedla pár cihel a kývla na něj, ať udělá to samé.

V bezpečné vzdálenosti od sebe se přesunuli k hradbě. S očima přilepenýma na své cihle, kterou právě potírala maltou, se pustila potichu do řeči.

,,Nemají ani ponětí, kdo doopravdy jsem." Odhalila a neodvážila se podívat na jeho reakci, aby to nevypadalo podezřele.

,,Páni," Vydechl nevěřícně. ,,Celkem mě překvapilo, že ještě nevisíte." 

,,Já si taky myslela, že je po vás." Přiznala popravdě a cítila na sobě jeho zkoumavý pohled. Její maska byla nepřístupná.

 Chvíli si každý dělal svoje a za ticha si snažili všechno srovnat v hlavě. S okovy byla práce opravdu náročná.

,,Co se to tam s vámi stalo? V Monte Lao." Zeptal se nečitelně a zkušeně připlácl cihlu na ostatní.

Povzdechla si a snažila si rukou promnout obličej, což jí v okovech moc nešlo. Cítila, jak jí po spánku teče pot z toho horka.

,,Omdlela jsem," Pootočila se na něj. ,,Z nedostatku spánku." Stiskla rty a rychle se vrátila zpátky k práci.

,,Tehdy v noci jsem si říkal, proč házíte kudly do stromu za tmy..." Zasmál se a pak se zarazil. ,,Proč jste nespala?"

Nezvedla k němu oči a zatnula ruku v pěst. ,,To je moc osobní otázka."

,,Promiňte."

Otočila se, aby došla pro další kamenné cihly, protože ty co si přinesla prvně, už byly všechny na zdi. Asi pět metrů před cílem do ní narazilo něco malého. Už se na to chtěla obořit, když v tom se k ní zvedla dvě blankytně modrá dětská očka. Pracovaly tady i děti? Jak je možné, že si jich před tím nevšimla?

,,Pardon." Vyhrkla blonďatá holčička urychleně a v potrhané košilce a cihlou v ruce běžela jinam. Denali se za ní ještě chvíli dívala, a až po nějaké době se znovu dala do kroku. Děti by neměly takhle těžce pracovat. Přála si, aby jí a všem ostatním mohla nějak pomoci, ještě pořád za ně všechny nesla zodpovědnost.

Jenže nevěděla jak.

Vrátila se s materiálem k místu, kde pracoval i Hudson.

,,A co se stalo potom, co jsem omdlela?" Zeptala se jeho směrem. Teď pro změnu zatnul ruce v pěsti on. Skrčil obočí a naštvaně narazil cihlu na zeď.

,,Neměli jsme šanci. Byli v hrozné přesile, a po té první nájezdnické skupině přijela ještě další. Celý náš oddíl, včetně lorda Buratha, je po smrti. Vás zajali asi proto, že jste byla v bezvědomí a poddajná. Jeden z vojáků vás naložil na koně a odcválal pryč. Nevěděl jsem, kam vás vezou, ani co s vámi budou dělat." Cítila se, jakoby dostala pořádnou ránu do břicha. Hudson se tvářil, jakoby ještě chtěl něco říct, ale mlčel. Pokývnutím hlavy ho němě pobídla.

,,Bylo jich hrozně moc, nevypadalo to jako klasický nájezd. Můj názor je, že to bylo naplánované přepadení." Dodal potichu a jí se stáhly všechny vnitřnosti.

,,Co tím myslíte?" Špitla a zachytila jeho pohled.

,,Mám dojem, že nás někdo zradil. Oni nás tam očekávali. Zaútočili krátkou chvíli potom, co jsme dorazili a měli velkou přesilu." Svěsil ramena a odmlčel se.

,,Přísahám, že jestli říkáte pravdu Hudsone, tak toho kdo je za to zodpovědný, sprovodím ze světa. A to velice nemilým způsobem." Rozhlédla se kolem.

,,Tihle lidé si takovýto osud nezaslouží. Jsou tu dokonce i děti." Sykla naštvaně.

Zarmouceně se na ni zadíval. ,,Já vím."

.        .        .

Ze staveniště ji odvedli až když se stmívalo. Ruce měla celé rozdrásané od hrubého povrchu cihel a už se těšila na svoji židli. Jakkoli to znělo zvráceně.

Hudsona vedli jiným směrem. Nejspíš měl celu v jedné z dalších budov, které tady v areálu stihla zahlédnou při práci. 

Se zavázanýma očima opět pocítila zápach zatuchlých cel, a zanedlouho se posadila na svou židli, kde jí látku z obličeje sundali. Na krku ji políbil známý kov a stejně tak na kotnících. Okovy na jejích rukách nebezpečně cvakly, když je strážce připevnil k opěrkám.

Podívala se ke stropu a toužebně vzpomínala na svou svobodu.