Wicked

XXIX.

Denali, s vanilkovou lahvičkou zastrčenou pod šaty a zavěšená do Waldena (opět na tom trval on), právě procházela chodbou k velkému tanečnímu sálu a čím blíže se ozývala hudba místního orchestru, tím více se jí potili ruce a točila hlava. Nervozitou? Kdepak. Sevření nostalgie jí jen připomnělo určité vzpomínky.

Královna seděla na trůně s křišťálovou korunou tak těžkou, že by se přihlížející vůbec nedivili, kdyby se každou chvílí propadla do země. Všechny plesy které hostila, byly ty nejvelkolepější a nejokázalejší. Šumivé víno teklo ze stříbrné fontány plným proudem, na stolech byly obrovské tácy s pečenými prasaty velikosti poníka. Exotické ovoce, dresingy, saláty, ryby... prostě všechno na co si jazýček pozvaného snoba mohl přijít, tady bylo. Ona ale tyto okolnosti vytěsnila, protože smyčcový soubor právě hrál jednu z jejích oblíbených písní. Ať se ti vznešení zabedněnci ládují dokud nechcípnou. Jí to zajímalo asi tolik, kolik by se za nehet vešlo. 

Když se do skladby zaposlouchala pořádně- to znamená svým zkušeným uchem, které by mělo rozeznat jakoukoli nedokonalost, tak se jí něco nezdálo. V refrénu uslyšela podivné skřípění a mírný rozchod intonace, který tam rozhodně nepatřil. A tohle byla její oblíbená skladba. 

Zprudka se postavila a všechno kolem rázem utichlo. Obhlédla celou hostinu povýšeným výrazem a očima se zastavila právě na muzikantech.

,,Houslisté, předstupte." Zavelila.

Všichni sklonili nástroje a se skloněnými hlavami se pomalým krokem vydali ke trůnu. Před všechny vystoupil dirigent a hluboce se uklonil.

,,Za jakoukoli nedokonalost beru odpovědnost, Vaše Veličenstvo." 

Ušklíbla se nad jeho šlechetností. 

,,Ne pane dirigente. Za jakoukoli nedokonalost bere odpovědnost celý soubor. Vlastně je to tady zatím jedna velká nuda," V celém sálu bylo naprosté ticho, nikdo se ani nepohnul. A tak se na všechny podívala a výhružně zvedla hlas. ,,No nemám pravdu?" 

Najednou se vzduch naplnil přitakáváním a horoucným kýváním. Tak to má ráda. Poslušnost a disciplína.

Dirigent se nevzmohl na odpověď, jenom spolu s houslisty očekával svůj osud a z čela mu tekl čůrek potu.

Pousmála se a v očích se jí hladově zablýsklo.

,,Teď si všichni klekněte vedle stolů na čtyři."

Když to udělali, zatleskala.

,,Číšníci! Dejte každému na záda tu obrovskou pečeni. Když nedokáží hrát pořádně mou oblíbenou hudbu, budou muset být do konce večera užiteční aspoň takto. A kdo ví, až maso dojde, třeba si někdo uřízne kousek z nich?" 

Zasmála se vlastnímu vtipu, který úplně vtipem ale nebyl.

Doteď jí vlastní škodolibí smích řinčel v uších. Znechuceně se otřásla.

,,Děje se něco?" Ozvalo se vedle ní tiše.

Jemu opravdu nikdy nic neunikne.

,,Vůbec nic." Odpověděla a snažila se do toho slova vtisknout veškerou lhostejnost, která jí ještě zbývala.

Sice po ní nadále nedůvěřivě pokukoval, už ale nic neřekl. 

Po pár metrech zahnuli doprava, a před nimi se rozprostřel obrovský, přímo impozantní sál. Jako zbytek paláce byl laděn do zlaté, stěny plné ornamentů a uprostřed se tyčila mramorová socha statného muže, dominanta celé místnosti. To bude nejspíš král.