Wicked

XXIII.

Musela potlačit smích.

,,Ty.. Co?" Vydala ze sebe přiškrceně. Ukázala na svou jizvu na krku. ,,Možná si to už nejspíš nepamatuješ, ale tahle kráska je od tebe-"

,,Opravdu si myslíš, že by mě nechali tě nadále vyslýchat, kdyby jsi byla bez jediného škrábnutí?" Založil si ruce výmluvně na hrudi.

Napodobila jeho gesto. ,,Když chceš tedy zajatce zachraňovat, tak proč jsi držel tomu dítěti dýku u krku?"

,,To bylo nezbytné. Jak jinak bych tě donutil odhodit zbraň a přestat bojovat?"

Nadechla se, ale nenechal se přerušit.

,,Celé to divadýlko s holčičkou byl v první řadě můj nápad. To já na ni stráže upozornil a pak jsem jen čekal v ústranní na tvou reakci. Ukázalo se, že meč držet opravdu umíš, což mému plánu jen hraje do karet." Ušklíbl se a ona vytřeštila oči.

,,Jak jsi mohl tušit, že umím zacházet s mečem?"

 ,,Přeci jenom jsi byla na pochodu s celkem slušným královským oddílem a navíc se skoro pokaždé při práci na hradbách vybavuješ s vaším generálem. Každýmu by mohlo dojít, že nejsi jen tak ledajaká šlechtická kurtizána." Přimhouřil oči.

Svět se točil a v hlavě si ty scénáře začala dávat dohromady. Pomalu jí docházelo, že to co Walden říká, vlastně dává smysl. 

,,Ty nechutně dlouhý výslechy sis mohl odpustit." Vyprskla nakonec.

,,Informace se vždycky hodí." Opáčil a ona protočila oči.

,,Když máš teda odpověď na všechno, tak to mi vysvětli tu noc co jsi tady strávil s krví na rukou a pak i to co se dělo v noci po slavnosti." Stiskla rty a vyčkávala na odpověď.

Prohrábl si rukou vlasy a na chvíli působil nejistě. Pak se ale znova schoval za svou lhostejnou masku. 

Uvědomila si, že většinu času dělala úplně to samé. Jakoby se dívala do zrcadla. 

,,Tu noc co jsem tady strávil- to ti nemusím vysvětlovat, není to nijak zásadní. A co se týče toho, co se stalo po slavnosti..." Zúžil pohled a Denali si najednou připadala, jakoby přišla o oděv: ,,Nerad se dělím."

Povytáhla koutek úst. ,,Jak poetické."

,,Jsem vášnivý čtenář."

,,Opravdu? Mezi veškerým spřádáním velkolepých plánů na to nalézáš čas?"

O krok se přiblížil a v očích se mu vyzývavě zablesklo. Nestoudně se jí zadíval na rty a ona se proti své vůli zachvěla.

,,Jistě. Dokonce stíhám ještě spoustu dalších zábavných věcí." Přisvědčil hlubokým tónem.

Nenáviděla to. Nenáviděla tenhle pocit. Celý život si přísahala, že se už nikdy nenechá zahnat do kouta, že okolo sebe klidně bude máchat mečem hlava ne hlava. A přesto to tento muž stojící před ní dokázal udělat pár slovy a ona nevěděla, jak na to zareagovat.

Zavrtěla hlavou a přerušila s ním oční kontakt. Alespoň takhle tomu dokázala uniknout, i když to bylo ponižující.

Až když ucítila, že se i on se podíval jinam a napětí mezi nimi pominulo, tak se k němu znovu odvážila stočit zrak.

,,Proč zrovna já?" Chtěla vědět. 

Walden se na ni podíval a v očích se mu zračila otázka.

,,To jsi mě chtěl takhle prověřit už od prvního dne, abych se k tobě mohla ve vzpouře připojit?"

,,Ne," Vydechl. ,,První den jsem vůbec nevěděl žádné okolnosti. To že by jsi se ke mně mohla připojit mě napadlo až potom, co jsi promluvila o tom, že se nenecháš zlomit a nic podstatného nevyzradíš, ať s tebou udělám cokoli. Že radši zemřeš po boku svých lidí, než aby jsi sloužila lidem, kteří dokázali pouze zdědit titul." Mluvil vážně a ona v jeho výrazu poznala, že je upřímný.

Tmavou celou se na chvíli rozlézalo poklidné ticho. 

,,Dobře, připojím se k tobě Waldene." Prohlásila.

Zajiskřilo mu v očích. ,,Věříš mi?" 

Nad jeho výrazem se chtěla rozesmát.

,,Jasně že ti nevěřím. Celou dobu jsi mě vodil za nos." Usmála se povýšeně.

Nevěděla proč to dělá a bylo dost možné, že to bude další z jejích osudových chyb. Zatím mu o svém vlastním plánu ani o Calle nepoví.

Začala ji bolet hlava. Pořád to všechno bylo neskutečně zmatené- někdo jako on přece nemohl chtít zajatcům jen tak pomoct. Muselo v tom být něco víc.