Wicked

XXI.

Další ráno Denali opět stála na kraji staveniště a stráže jí opět odmotával tmavou látku z obličeje. Musí se setkat s Hudsonem a promluvit si s ním o Calle a o plánu. Už se chystala vzít do rukou tu hrubou kostku, když v tom se zprava rozezněl pronikavý dětský pláč.

Denali se otočila po směru zvuku a spatřila blonďatou holčičku, která do ní nedávno narazila. Stálo okolo ní asi pět strážců a něco po ní pořvávali.

Denali zapomněla na to, co chtěla udělat a nenápadně se k nim přiblížila blíž, aby zjistila, o co jde.

,,Ty malej zmetku! Jak si dovoluješ svojí práci takhle odfláknout?!" Křikl jeden z nich a o krok se k dívce přiblížil. Ostatní zajatci nervózně postávali opodál s tvářemi plnými strachu a nejspíš přemýšleli nad tím, co nastane.

,,Už je to po druhý, co nemakáš poctivě. Jestli neumíš zasadit cihlu, tak se máš podívat, jak to dělaj ostatní. Při prvním varování jsme ti řekli, že žádný druhý už nebude," Pronesl povýšeně a přiblížil se ještě o jeden krok. Tyčil se nad ní a ve tváři se mu odráželo násilí.

Malá dívka stála s vytřeštěnýma očima na místě a očekávala nevyhnutelný trest.

Tak takhle teda ne.

Denali sebrala veškerou svojí zbylou hrdost a nakráčela si to přímo mezi dívku a strážce. Zadívala se mu vzdorovitě do očí a napřímila se do své plné výšky. Hleděla mu přímo do jeho zkažené duše.

,,Co si jako myslíš, že děláš?" Vyprskl a změřil si jí znechuceně od shora dolů.

Výmluvně si zkřížila ruce na hrudi a změřila si ho úplně stejně, jako on ji. A pak propálila pohledem všechny další přítomné strážce. Pomalu, jednoho po druhém. Zatvářili se trochu znepokojeně. Dobře.

Vrátila se očima na toho před sebou. 

,,Že se nestydíte." Prohlásila a vložila do té věty všechnu svoji zášť.

Vytřeštil oči a ostatní strážci v souladu vytasili zbraně. Zajatci sebou trhli.

,,Prosím?!" Zarazil se a jeho násilnický výraz se prohloubil.

,,Povídám, jestli se nestydíte. Vyhrožovat malým dětem a dokonce jim ubližovat!" Rozkročila nohy v bojovém postoji, připravená chránit dívku i sebe. Na následky myslet nebude. Ne když má za zády malé dítě. Ne když za všechno může ona.

,,Jste jen zbabělci. Neumíte se ani postavit rovnocenným soupeřům," Udělala dramatickou pauzu a stáhla zlostně obočí. ,,Jenom vyhladovělým dětem."

Strážce před ní začal přecházet sem a tam a prohlížel si ji jako kočka myš.

,,Myslíš si, že mi na otravnejch komárech jako jste vy záleží?" Příbližil se, stále s nebezpečným výrazem toužícím po krvi. Nic na to neřekla, soustředila se, připravená odrazit výpad.

,,Víš ty vůbec, co my s hmyzem děláme?" Zašeptal přímo u ní. Pozvedl obě ruce. Ještě chvíli se na ni díval a ona poznala, že se k něčemu schyluje.

Tlesk.

Všech osm přítomných strážců s meči se na ní okamžitě vrhlo. Tentokrát nezaváhala. 

Už nikdy nezaváhá.

První se napřáhl a s jistým úsměvem na rtech se jí pokusil svým mohutným mečem rozpárat od shora dolů. Jenomže ona se taky usmála a hbitě uskočila. Nastavila jeho meči místo sebe svoje spoutané ruce a bolestivě jí v nich škublo, když ten kov strážce mečem přetnul. Překvapeně se zasekl, to už se ale zpoza něho vyřítil další.

Denali rychle odstrčila holčičku stranou, pryč od ostří. Otočila se právě včas, aby se skrčila a útočícímu strážci nemilosrdně podkopla nohy. Přepadl přes ní a když mu vypadl meč z ruky, tak ho popadla a postavila se, aby mohla čelit dalšímu.

Už ani tak nevnímala, co se děje. Nechtěla je zabít, za to by ji mohli pověsit hned. Jen zneškodnit. Přenést jejich pozornost na sebe, hlavně aby zapomněli na to dítě.

Boj byl pro ní něco jako tanec. V hlavě si odpočítávala kroky, analyzovala svoje protivníky a podle jejich pohybu svůj tanec měnila. Boj se nedá zapomenout, je to něco, co si člověk zažije a pak jedná automaticky.

Napřahovala se, tnula, otáčela se a prováděla výkopy. Jedním z nich zasáhla strážce přímo do břicha a ten se o vteřinu později svíjel na zemi a držel se rukama za žaludek.

Chybělo jí to. Konečně se nemusela vydávat za někoho jiného a mohla jim všem ukázat, že není jen ledajakou šlechtičnou, která od střetu utíká. Že kdyby doopravdy chtěla, tak by byli všichni do vteřiny mrtví.

,,To by stačilo." Ozvalo se za ní a ona se za známým hlasem prudce otočila.

Naskytl se jí pohled na jejího věznitele, ve stejném bojovém obleku, který měl i tu noc, co u ní přespal.

A před sebou svíral blonďatou holčičku, které držel dýku u krku.