Wicked

VIII.

I zbytek cesty byla pro Denali naprostá muka. Den a noc se rychle střídaly a jediný rozdíl byl v tom, že buď se jí dělaly mžitky před očima na koni nebo na dece. Když ostatní spali, tak se o spánek už ani nepokoušela a pouze se dívala na hvězdy a počítala je, protože to alespoň dokázalo trochu rozptýlit její černé myšlenky. Od té noci v lese se Hudson zdržel svých rádoby vtipných poznámek, což ji překvapilo. Stále po ní sice pokukoval a ona nevěděla, co si o tom myslet, ale alespoň už neprovokoval, protože to by v kombinaci s jejím rozpoložením a fyzickou únavou nedopadlo dobře.

Když před sebou uviděla malé městečko Monte Lao, na zlomek vteřiny tomu nedokázala uvěřit. Protože bylo blízko hranic, tak se na něj celkově moc ohled nebral, takže na první pohled vypadalo lehce zanedbaně. Pochopila svůj omyl ve chvíli, kdy se přiblížili blíž.

Bylo doslova vypleněno. Ulice popraskané, obchůdky zničeny a některé domy zdemolovány. Kromě hvízdání větru tam byl naprostý klid, jakoby se všichni vytratili. Jen jediný člověk očekával jejich příjezd a ona by se vsadila, kdo ten chlapík je. Začalo to v ní vřít.

V obličeji byl sinalý a oblečení měl potrhané. Tvářil se naprosto zničeně, jí to bylo ale úplně jedno. Za toto město nesl zodpovědnost, a kdyby jim dal vědět dřív, tak by vyslala vojáky, kteří by město bránili a dali všechno do pořádku. Takhle z něj nezbylo skoro nic.

Zastavila svého koně trhnutím otěží a prudce sesedla, přičemž lehce zavrávorala. Se zuřivým výrazem se otočila na správce a důrazným krokem si to k němu rázovala. Než se před ním zastavila, stáhnul se mu obličej v agonii a padl před ní na obě kolena. 

,,Včera tady byli znovu. Nejspíš jsou z jiné země, jejich erby nebyly stejné jako naše." Zašeptal s čelem přitisknutým k zemi. ,,Všechny je zajali." Dodal.

Chvíli musela počkat, aby ji přešla zlost a ona dokázala racionálně přemýšlet. Pak si ho ale zhnuseně změřila, jak se válí v bahně a v tu chvíli by se v ní krve nedořezal.

,,A nechte mě hádat, kde jste byl vy," Řekla tiše. Takhle znělo ticho před bouří. Za zády ucítila přítomnost generála. Žluč se jí nahromadila v krku a ona i přes veškeré snahy vztek nedokázala potlačit. Nadechla se a začala řvát.

,,Schovaný v nějaké podělané tajné skrýši, aby jste si zachránil vlastní krk! Absolutně si nevzpomínám, že bych zaměstnávala zbabělé ubožáky!" Jakmile to vypustila z úst, tak se jí zatočila hlava. Mluvila o něm nebo o sobě? Už ani nevěděla. ,,Kdyby jste nás o nájezdech informoval dřív, nic z tohohle by se nestalo a já bych sem nemusela osobně jezdit, abych na vlastní oči viděla, jak je mé město v zatracených troskách a moji lidé v zajetí sousední země!" Párkrát se zhluboka nadechla, aby přemohla zatmívání před očima, ale svět se točil. Nikdo se neodvážil promluvit a správce se ještě nezvedl ze země.

,,Hudsone, podejte mi svůj meč." Rozkázala a nespouštěla z toho neschopného hlupáka, který si říkal správce, oči.

,,Ale Vaše Veličenstvo-"

,,Říkám, podejte mi svůj meč!" Obořila se na něj a nastavila ruku.

Za chvíli v ní ucítila studenou rukojeť. 

,,Nevím, jestli se k vám doneslo, jak nakládám se zbabělci, když jste tak blízko u hranic." Řekla zastřeným hlasem a pohladila umně vyvážené železo. 

Správce zakroutil hlavou a začal se potichu modlit.

,,Škoda." Zašeptala si spíš pro sebe a rozmáchla se, aby mu uťala hlavu. Několik vojáků zatajilo dech, když meč proťal kosti i svaly a na zem se rozlil potok krve.

,,Lorde Burathu," Otočila se k oddílu, ze kterého váhavě vystoupil Burath vypadající, že za chvíli omdlí. Podívala se zpět na zničené město.

,,Vypadá to, že tady budete mít hodně práce." 

.        .        .

Ani ne po deseti minutách, co obhlíželi zpustošené město, začala země dunět pod náporem kopyt. Ve chvíli, kdy spatřila, jak se k nim blíží obrovská skupina mužů na koních, po zuby ozbrojených a vyjících válečnické pokřiky, věděla, že zapomenutí vanilkové lahvičky nebyla jen tak ledajaká chyba.

Byla to osudová chyba.

Díky nedostatku spánku se jí zrak nadobro rozmlžil, nebyla schopná vydávat rozkazy a díky hučení v uších neslyšela ani ty, které křičel Hudson. Nájezdníci se k nim blížili rychlostí světla a ona v hloubi duše tušila, že je s ní konec. 

Tak takhle to tedy skončí? Veškerá její snaha o sjednocenou a poslušnou zemi? Neporazitelnou?

To už se asi nikdy nedozví. Zatmělo se jí před očima nadobro, nohy vypověděly službu a ona děkovala Bohu, že se na ta krvavá jatka alespoň nemusí dívat.