Wicked

XXXI.

Pomalu rozlepila víčka. Byla stále v cele. Sama a živá. Nejraději by oči znovu zavřela a znovu se pohroužila do té temnoty ve které se doteď schovávala, aby nemusela čelit svému svědomí a pravdě, kterou včera odhalila.

Co ve skutečnosti provedl její vlastní generál a jaké měl úmysly.

Popravdě si myslela, že bude v horším stavu. Zatím ale jen cítila zaschlou krev v roztrženém obočí. 

Nejspíš jí první ranou uvedl do bezvědomí a pak to pro něj už nebyla zábava. Nebo nechtěl vyvolat před popravou moc velké podezření.

Teď už bylo jasné, proč Thiagští nevěděli o tom, že je Denali královnou. Kdyby jim to Quieran vyzradil, ztratil by pak příležitost na to ji osvobodit a vzít si jí za ženu. Co se ale stane teď, po tom co jeho návrh znechuceně odmítla? To nevěděl nikdo.

V dálce uslyšela jak hlasatelé místním oznamují, že se zítra koná poprava. Stále dokola a dokola.

Dveře její cely opět zavrzaly a tento zvuk se už automaticky stal spouštěčem náhlého přílivu strachu. Zaryl se jí do mysli stejně jako její oblíbená skladba.

,,Co se ti kurva stalo?!" 

Walden se vřítil do jejího osobního prostoru jako vichřice a se zachmuřeným výrazem začal zkoumat ránu nad jejím okem.

Kdyby neměla ruce spoutané, už by ho dávno prudce odstrčila na druhou stranu místnosti.

,,Není tohle normální stav zajatců?" Zeptala se úsečně.

Ignoroval její otázku a prsty se rány dotkl. Sykla.

,,Navštívili tě včera v noci zase nějací strážci?" Jeho ruka stále na jejím obličeji najednou ustala v pohybu a pomalu se jí podíval přímo do očí. Pozastavila se nad blesky, které z nich potichu sršely. 

,,Dotkli se tě?" Zašeptal.

Věděla, co tím myslel a málem se za to propadla do země.

,,Jestli chceš být užitečnej Waldene, tak mě odpoutej od týhle židle. Potřebuji si protáhnout nohy."

Když mu došlo, že se jinak odpovědi nedočká, obešel jí a z kapsy vytáhl klíč k okovům. Za pár sekund měla to studené železo ze všech míst dole.

Zvedla se ze židle a provokativně pomalu si protáhla ruce nad hlavou.

Walden se nehnul a jeho zlatavé oči jenom žhnuly.

,,Kdo ti to udělal?" Sykl výhružně.

Zdálo se jí, že aktéra by Walden v tuhle chvíli klidně i vykuchal vlastníma rukama. A to si myslela že víc ironická celá tato situace být nemůže.

,,Je to jenom šrám. Vážně se mě na tohle ptá můj někdejší věznitel? Proč tě to vůbec zajímá?"

,,Tehdy jsem přeci měl své důvody. Bylo to součástí plánu." Odvětil.

,,Proč mi připadá, že mi neříkáš všechno?" Pozvedla obočí.

Všechen jeho vztek najednou vyplul na povrch a on vykročil jejím směrem. Opět jí narušil osobní prostor a ona byla nucena ustupovat směrem vzad, krok po kroku.

,,A ty mi snad říkáš všechno?!" Zařval jí do obličeje.

Dotkla se zády studené stěny. Před jeho náhlým hněvem nebylo úniku. Zabodl jí ukazovák do hrudi.

,,Vždyť já ani nevím, jak se ksakru jmenuješ!!" Nadával.

Obouma rukama se ho snažila vší silou odstrčit ale ani to s ním nehnulo, tak se zamračila a vydala se do slovního útoku.

,,Moje jméno ti k ničemu není!"

,,Já ti svoje prozradil!"

,,Doteď ti to nevadilo!"

,,Tak ti říkám, že mi to vadí!"

Když mu začala do hrudi bušit pěstmi, popadl jí za zápěstí a přišpendlil jí je hrubě nad hlavou.

Měla ho plné zuby.

,,Dělej si se mnou co chceš Waldene,  ale moje jméno se-"

Najednou byly jeho rty na jejích. Absolutně netušila, co se stalo, ale najednou se proti ní hrubě pohybovala jeho ústa a jeho jazyk se urputně dožadoval jejího. Obklopilo ji jeho mohutné tělo a s rukama stále nad hlavou mu vyhověla a pootevřela rty.

Nevěděla, co se to ksakru děje. Ale ve chvíli kdy se jí v podbřišku rozlilo příjemné teplo a ona už teď cítila, jak jí z hrubého líbání natékají rty. Věděla, že nechce aby tento okamžik skončil.

Jejich jazyky sváděly lítý boj, jakoby se do toho vlil všechen jejich vztek z hádky a toto bylo jejich vysvobození.

Walden zachytil obě její zápěstí jen jednou rukou a druhou jí prudce zaryl do boku aby zůstala na místě. Ze rtů jí unikl vzlyk a ona ucítila, jak se při tom zvuku napjal. Sundal i druhou ruku z jejích zápěstí, chytil jí zezadu za hlavu a ona ucítila jeho jazyk skoro až v krku.
Denali mu zajela rukama do hedvábných havraních vlasů a přitáhla ho blíž, aby mezi nimi nezbyl ani milimetr.

Pak přišel rozum.

Spustila ruce podél těla a odtrhla svá ústa od jeho.

,,Waldene, my přece nemůžeme-"

Slova se jí zasekla v hrdle, když se svými naléhavými rty přesunul na její krk a všude kde se dotkl její rozpálené kůže zanechával hořící inferno. Znovu z ní vyloudil sten a ona ucítila, jak se sám pro sebe pokřiveně usmál.

Nešlo to. Tohle prostě nemohla udělat.

,,Ta poprava je už zítra." Zašeptala bezmocně.

Tato informace pro něj asi bylo dostatečné procitnutí, protože se odtáhl a o pár kroků ustoupil.

Stále však upřeně hleděl na její nateklé rty, když odpověděl. ,,Já vím. Makety klíčů jsem přes noc udělal a má je u sebe Calla, tuto noc je všem předá. Zítra by už měli být všichni zajatci s plánem obeznámeni. Je to jednoduché. Ve chvíli, kdy Calla vyšle signál- dvojitý výstřel odněkud z úkrytu, budou všichni tím rozruchem odreagováni a mezitím si zajatci nenápadně odemknou okovy. Poprava se bude konat na největším královském náměstí."

Konečně se pohledem vrátil do jejích očí. V jeho výrazu byla výzva a boj.

,,To co se stane potom, bude čistě na nás. Připrav se ale, že rozhodně využiješ své bojové schopnosti, květinko." Pronesl, otočil se na patě a jakoby se před chvílí nic nestalo, urychleně z cely odešel.

Celá tahle situace byla zvláštní, ale musela uznat, že se to docela hodilo. Pro Waldena to bylo dostatečné rozptýlení, protože se přestal vyptávat na tvůrce jejího šrámu a ona mu opravdu nechtěla vysvětlovat, že jí včera večer její generál zrádce požádal o ruku.