Wicked

VII.

Po celou dobu co na nebi zářilo slunce, byli na cestě a zastavili se jen párkrát, aby napojili koně a trochu si odpočinuli od sedla. Hudson sem tam prohodil něco, co jí vytočilo do běla, a ona s ním přestávala mít trpělivost. Nepropíchla ho zatím jenom proto, že byl jedním z jejích nejschopnějších lidí a ona by o něj nerada přišla. Jakmile se paprsky začaly vytrácet, vydala rozkaz se utábořit. Z dlouhé jízdy měla tělo celé rozbolavělé a když si představila, že bude spát na zemi, tak při sesedání zmučeně zamručela.

,,Ale copak? Jste příliš zvyklá na královské lože a vypolstrované židle, Veličenstvo?" Prohodil Hudson přes hřbet svého koně, když ho odsedlával.  

,,Šetřete si dech. Jestli v těch poznámkách hodláte pokračovat, tak ten kyslík budete potřebovat, až vás začnu škrtit." Odsekla a sama sedlo na koni nechala, aby ho za ní sundal jeden z vojáků a otočila se směrem k ohništi, které se právě rozdělávalo.

,,Vy jste tedy pěkně nabroušená." Zamumlal k jejím zádům potichu, nejspíš aby to neslyšela, zatímco začal koni stahovat uzdu.

Ohlédla se na něj přes rameno a lhostejně naklonila hlavu, až se jí dlouhý rudý ohon svezl po krku.

,,Děláte, jako bych se někdy chovala jinak. A dávejte si pozor na jazyk." Utnula ho.

.        .        .

K večeři pojedli chleba, různé druhy sýrů a králičí maso, které bylo upečené ještě v hradní kuchyni. Všichni, včetně jí samotné, měli spát pod širým nebem na dekách, protože by bylo nepraktické stavět stany, když se tam zdrží jen na jednu noc. Jakmile se chystala vyčerpaně klesnout na svoje provizorní lůžko, uvědomila si, jakou udělala chybu. 

Zapomněla si svojí lahvičku s vanilkou. 

To v podstatě znamenalo, že dneska ani další dny nejspíš nezamhouří oka. Bez té jedinečné vůně se nedokáže uklidnit natolik, aby se poddala říši snů. Má tendence přemýšlet nad tím, co všechno mohla tehdy udělat jinak- když jí bylo šest a zbaběle se schovávala pod postelí.

Pomalu se na lůžko posadila a otupěle zírala do dálky. Doufala, že únava po celodenní zdlouhavé cestě jejímu spánku alespoň trochu napomůže, když už neměla vanilku. 

Jak šeredně se pletla.

Převalovala se tak dvě hodiny, neustále se snažila najít tu správnou polohu, ve které by se jí v hlavě nevyobrazovaly stejné scénáře z minulosti, pořád dokola. Došlo to dokonce tak daleko, že si začala potichu bušit do hlavy. Když ani to nepomohlo, tak to vzdala a vyhrabala se na nohy.

Vojáci okolo tvrdě spali, a ti co drželi hlídku, tak byli otočení jiným směrem a něco si potichu vyprávěli. Plíživým krokem se vydala ke svému koni, který se v poklidu pásl ve společnosti ostatních, a mžouráním se snažila ve tmě najít své sedlo, které by mělo být položené na trávě blízko něho.

Vítězoslavně zvedla jeden koutek úst, když ho našla, a ze sedlové brašny vytáhla tři vrhací nože.

I přesto, že se její tělo až bolestivě dožadovalo odpočinku, v lesíku opodál vrhala nože do kmene buku a nepřestávala. Bylo to svým způsobem osvobozující, soustředila se pouze na hod a všechno ostatní vypustila z hlavy. Navíc začal krásně svítit měsíc, takže na svůj terč dobře viděla.

Za půl hodiny, co stále dokola předváděla perfektní hody, za sebou uslyšela zašustění. Trhla sebou a ustala v pohybu. Otočila se za zvukem, ale nikoho ani nic tam neviděla. 

Pak se ale ze stínu jednoho stromu vynořil Hudson a ona s úlevou vydechla. Z tváře mu nedokázala nic vyčíst. Opřel se o strom za sebou a zkřížil ruce na hrudi, zatímco si ji ostražitě měřil.

,,Teď mi povězte, Veličenstvo, co byste udělala, kdybych byl nějaký nájemný vrah."

Její pohár trpělivosti přetekl. Byla unavená, podrážděná a tenhle generál už zjevně neznal svoje meze. Vteřinu poté co tu větu vypustil z pusy, se napřáhla a mrštila po něm jedním ze svých vrhacích nožů. Ten se zapíchl těsně vedle jeho hlavy do kmene stromu, a škrábnul ho na tvář. Překvapeně vytřeštil oči a rukou si nahmatal krev.

,,Přesně tohle. Jenom bych vám mířila přímo do obličeje." Odpověděla a krok za krokem se k němu přibližovala. Stále se tvářil udiveně a nervózně přešlápl.

,,Generále, mně se snad zdá, že zapomínáte, kde je vaše místo." Prohodila tázavě a pomalu jako šelma se k němu blížila. Zůstal zticha, jen si jí prohlížel a nehnul se ani o píď.

Zastavila se těsně před ním a zadívala se mu zpříma do očí. Než ale stihla pokračovat, nakrčil naštvaně obočí a oplatil jí tvrdý pohled.

,,A vy zapomínáte, že jste v divočině a ne za vysokými hradbami Celeste." Odsekl a ona měla sto chutí vytrhnout nůž ze dřeva a zarazit mu ho do břicha.

,,Tady se může potulovat úplně kdokoli, a jestli by vás poznal, tak nezaváhá." Pokračoval. ,,Víte vůbec, co by pro Astorii vaše smrt nebo zajetí znamenalo? Nemáte žádné dědice ani manžela, v zemi by nastal totální chaos a toho by Thiago nebo Ivory rozhodně využili." Na čele se mu udělala vráska z toho, jak krčil obočí, a rána na tváři začínala pomalu zasychat.

Poraženě svěsila hlavu. Měl pravdu. Vyčerpání ji muselo dočista obrat o logické myšlení, když se sama vydala do lesa. V noci.

,,Nemohla jsem spát." Přiznala popravdě a otočila se zpátky k táboru. Hudson si povzdechl a beze slova ji následoval.