Wicked

IX. část druhá

Něco ji studilo na zápěstích, na kotnících a okolo krku. Hlava ji třeštila jako nikdy předtím a všude okolo byla jen hluboká, nicotná tma. Cítila bolest. Hodně sžíravé bolesti, ani nedokázala určit, kde všude. Pálivou, ochromující a neutišitelnou.

Takhle vypadalo peklo? Plné tmy a bolesti? Proč ale potom cítila své lidské tělo...

Je jí to jedno. Všechno tohle. Stejně vždycky věděla, že tady skončí. Kdyby se tehdy alespoň pokusila něco udělat, aby pomohla rodičům, možná by se s nimi teď setkala v nějakém přívětivém ráji. Jenomže ona se jen schovávala a pozorovala, jak jim vrazi ubližují.

Vítala bolest s otevřenou náručí, zasloužila si ji a ještě mnohem víc. V rozhodujícím okamžiku nebyla ani schopná boje, nechala své lidi napospas nájezdníkům. Doufala, že se tady v pekle s někým z nich nesetká, kdyby to bylo nějak možné. Nezvládla by se před ně se vztyčenou hlavou postavit. Nezvládla by se Hudsonovi podívat do obličeje. Jemu ne.

Byla královnou k smíchu. To ona zaviní pád Astorie. Přála si, aby její křišťálová koruna skončila někde na dně moře a navěky se ztratila, aby nepřipomínala její obrovské selhání.

.        .        .

Pustou a neústupnou tmu v její mysli něco rozehnalo. A to něco bylo světlo. Sluneční světlo. Denali rozlepila oční víčka a nedokázala uvěřit tomu, co se právě děje. 

Za prvé, nebyla mrtvá. Za druhé, nejspíš byla v zajetí. V zajetí vedlejší země.

Na hřbetech obou zápěstí se jí zaleskly stříbrné okovy. Podle toho, jak jí pod nimi pálila rozedřená kůže, museli být velmi pevně nasazené. Viděla rozmazaně, víčka obou očí byla jaksi ztěžklá, neschopná většího pohybu než menšího pootevření. Seděla na židli, kov měla i na kotnících a okolo krku. Pozvedla hlavu, aby se podívala před sebe. Kamenné zdi se na ni tlačili a mříže byly ebenově černé.
Takhle to vypadá, když máš všechno a najednou nic.

Za ní se rozezněl hluboký smích jejího věznitele, a jí přeběhl mráz po zádech.

,,No to se podívejme. Šípková Růženka se konečně probrala." 

Kvůli okovům nemohla moc pohybovat hlavou, takže musela jen vyčkávat, jestli se dotyčný objeví v jejím zorném poli.

A najednou před ní stál. V celé své velikosti a z masa a kostí. Žádný výplod fantazie, ale opravdový člověk.

Krátce střižené černé vlasy měl rozcuchané, jakoby právě vstal z postele. Vypadal mladě, nemohlo mu být víc než pětadvacet. Tvář měl ostře řezanou. Jeho jantarové oči se hladově vpíjely do jejích a celý jeho obličej by mohl být tváří stvořenou ze snů.

Anebo nočních můr.

Loudavým krokem se k ní přibližoval a jeho černá košile se trochu víc rozhalila, jak měl první dva knoflíčky rozepnuté. V ruce svíral nádhernou dýku se smaragdovou rukojetí, a jí v tu chvíli došlo, čí je zajatkyní. Zelená byla barvou Thiaga.

Jakmile k ní muž došel, tak zapletl dlouhé prsty do jejích rudých zacuchaných vlasů a ona sykla, když trhl zápěstím a bezcitně jí zaklonil hlavu v nepřirozeném úhlu. Okamžitě jí ovanula silná kořeněná vůně.  Díval se na ní povýšeně shora a s úšklebkem jí pomalu přejel čepelí dýky po spodním rtu.

,,A zvládla to dokonce bez kouzelného polibku."

Ucítila, jak ji ret pálí a jeho lehké naříznutí štípe. V puse se roznesla železitá pachuť.

Stále nepromluvila. Neznala dostatek okolností a toho, co o ní vlastně věděl, aby si to mohla dovolit. 

Trhnutím si vymotal ruku z jejích vlasů, až jich pár vytrhl. Věděla, že to udělal záměrně. Pohrdavý úšklebek neopustil jeho tvář, ani když se pomalu otočil na patě a poodešel, aby se mohl opřít o studenou vězeňskou stěnu. Zkřížil si ruce na hrudi a měřil si ji od shora dolů.

,,Víš, potřebuju abys zpívala, slečinko." Povzdechl si strojeně.

Umně zatočil dýkou v jedné ruce a tím potvrdil její obavy, že s ní umí hodně dobře zacházet. 

Neměla sílu na to intrikovat. Neměla sílu na nic. Stala se z ní jen prázdná skořápka. Stín někoho, kým bývala. Svým lidem dlužila alespoň to, že nic nevyzradí.

 Když mu neodpověděla a pouze mu pohled oplácela s dokonalým nečitelným výrazem, zúžil oči.

,,Máš na výběr celkem dvě možnosti. Buď mi řekneš, co chci vědět a skončíš na nějakém urozeném sídle jako otrokyně," Věnoval jí vědoucí polovičatý úsměv. ,,Nebo zůstaneš zticha a za pár týdnů naklušeš na veřejnou popravu tebe i všech tvých vlastenců, kteří se taky rozhodli mlčet." Pokračoval.

Odlepil se od stěny a znovu se k ní přiblížil. Opřel se rukama po obou stranách židle a na předloktích se mu zhouply mohutné svaly. Byl obličejem tak blízko, že na tváři ucítila jeho teplý dech. Stále nedala najevo absolutně žádnou emoci. Jeho oči zlatě zářily.

,,Tak se tě ptám. Co všechno víš o Astorijské královně, o jejích bojových strategiích a celkově o hlavním městě Celeste?" Vpálil jí do obličeje, jakoby právě neotřásl jejím světem.

Oni to nevěděli.

Nevěděli, že to ona je královnou Astorie.