Wicked

XV.

Byl u ní přes celou noc. Jenom tam bezvládně seděl a spal. Nikdy by si nemyslela, že někdo jako on by zrovna u ní přespával. Že by se před ní ocitl v nejzranitelnějším lidském stavu. Nejspíš si myslel, že je neškodná. A to ji částečně uráželo.

Kdyby věděl, kdo Denali doopravdy je a co umí, tak by na přespávačku u ní v cele nikdy ani nepomyslel.

Teď před ní zhluboka oddechoval a dělal, že tam ani nebyla.

Teprve když z celního okna zasvítil první sluneční paprsek, tak mžouravě pootevřel jedno oko. A pak se na chvilku úplně zasekl. Rozhlédl se okolo sebe a překvapeně se zastavil pohledem na ní, jakoby nemohl uvěřit svým očím. Nemohl uvěřit tomu, co včera udělal.

Předvedla mu zmijí úsměv, který měla tak moc v oblibě.

Vycenil zuby. ,,Jestli o tomhle někomu jen cekneš, tak je po tobě." Postavil se a oprášil si kalhoty. Při tom gestu si všiml zaschlé krve na svých rukou a znechuceně se zamračil.

,,Komu bych o tom asi tak povídala?" Roztáhla koutky ještě víc.

,,Ještě je brzo na ty tvoje nesmyslný řečičky," Mávl rukou. Došel ke dveřím a ty při otvírání zaskřípaly stejně hlasitě jako včera. Otočil se na ni jen přes rameno.

,,Dneska mám tvůj výslech ale na seznamu."

. . .

Vrátil se asi za tři hodiny. Už na sobě neměl bojový oblek, ale černou košili, jako obvykle u límce trochu odhalenou. Přitáhl si s sebou dokonce židli, kterou postavil přímo před ní opěradlem dopředu. Pak se posadil a lokty se o opěradlo opřel.

Hlasitě si povzdechla. ,,Doufám, že se mě nehodláš vyptávat i na délku královniných nehtů."

,,Co když jo?" Zeptal se a plynulým pohybem vytáhl svou dýku.

Ignorovala tu otázku a s pohledem upřeným na jeho zbraň přimhouřila oči.

,,Má aspoň nějaké jméno?"

Nadzvihl obočí. ,,Proč jako?"

,,S jinou jsem tě zatím ještě neviděla. Slyšela jsem, že lidi tady dávají svým oblíbeným zbraním jména."

Vyhodil dýku do vzduchu a ta se jednou otočila dokola, než ji znovu chytil. Pak věnoval Denali podrážděný výraz.

,,Vlastně jedno jméno má,"

Zvědavě zamrkala.

,,Nestrkej nos do cizích věcí, jinak ti ho uříznu."

,,Dost dobré." Přisvědčila až přehnaně uznalým tónem a pokývla, aby ho ještě víc vyprovokovala. Nevěděla, proč ji to tolik baví i na úkor trestu. Postavil se a prsty jí nadzvedl bradu, aby si zblízka prohlédl její krk. Jeho dotek jí na kůži zanechával spalující otisky a ona se v jeho jantarových očích topila. Opět byl tak blízko, že ji pohladil jeho teplý dech.

,,Ta jizva na tvém krku vypadá docela osaměle. Mám jí udělat kamarádku?" Ušklíbl se.

,,Myslím si, že ona je spíš vlk samotář," Zašeptala potichu.

Přiblížil se k jejímu obličeji nejblíž, co zatím kdy byl a přejel jí mozolnatým palcem po spodním rtu. Rychle ho odtáhl, když zacvakala zuby.

,,Pozor, koušu." Usmála se zlomyslně a on jí úsměv stejně jedovatě oplatil.

,,Možná jako pes," Sevřel jí čelist mezi palcem a ukazovákem železným stiskem a přiblížil se ještě blíž. Vzdálenost mezi nimi byla stejně tenká jako papír. ,,Ale já jsem puma." Zachraptěl hlubokým tónem.

,,Musíš vždycky takhle dramaticky zakončovat konverzaci? Už se mi to zdá trochu ohrané." Vpálila mu do obličeje a očekávala facku.

On se však jen pokřiveně usmál, odtáhl a posadil se zpátky na svou židli.

Vytáhla jedno obočí. ,,Proč to všechno chcete vědět? Snad král neplánuje Astorii vyhlásit válku?" Tato otázka už tak nevinná nebyla.

Zkoumal jí pohledem, jakoby se snažil přijít na její úmysly. ,, Pravý vládce by měl mít přehled o všem. A jelikož se našim špiónům nedaří skrz hradby Celeste dostat, tak se král snaží získávat informace takto." 

Ach, tenhle muž se naivity ještě očividně nezbavil.

Nevině zamrkala jako kurtizána, co jeho slova moc nepobírá. Jenomže uvnitř se usmívala a jako nikdy předtím se cítila jako liška v kurníku. O které si mysleli, že je pouhé kuře.

.         .         .

Vyslýchání bylo opravdu dlouhé. A tím opravdu dlouhé myslela nejméně šest hodin bez přestávky. Její věznitel si dokonce přinesl pergamen, aby její odpovědi zaznamenal.

Ptal se jí úplně na všechno, na podrobnosti o strategiích, na to kdo je v radách, na královniny úmysly a dokonce na počty vojáků v Astorijské armádě.

Jenomže on si jí na začátku přiřadil k namyšleným šlechtičnám, takže se podle toho i chovala. Někdo takový by se přece k těmhle informacím vůbec neměl dostat, a tak jenom mlžila a odpovídala neurčitě. I tak si všechno zapisoval.

Když byly u konce, jen se zvedl, pokývl na ni a i s židlí zmizel.

Uvědomila si, že nezjistila vůbec nic o předešlé noci- proč se tam objevil, proč měl ruce od krve a nebo proč přišel zrovna k ní.

Po zbytek dne nad tím přemýšlela, ale nemohla na nic kloudného přijít.