Wicked

XVII.

Dnes se konala slavnost, o níž jí včera řekla Calla. Denali by si však dala dvě a dvě dohromady, i kdyby jí to kuchařka neprozradila.

Smích lidí a divoká hudba se rozléhaly až k jejím celám. Housle, basy, bubny.. to všechno se dostalo až k ní. Netušila, co lidé Thiaga dnes slaví. Jako královna se spíš učila jejich bojové rozestavění, strategie a rozložení jednotlivých měst. Svátky a slavnosti na seznamu jejího učiva nebyly. 

Nepřišel za ní nikdo. Věznitel ji nevyslýchal a ani strážce ji neodvedli na staveniště. Jenom seděla přikovaná k židli a poslouchala hudbu a smích.

Říkala si, že to by snad radši celý den strávila s cihlami v ruce. Radši by na krku opět ucítila ostrou dýku věznitele. Radši by se nechala tehdy v Monte Lao udupat koňmi.

Všechno by bylo snazší než tohle.

Denali milovala divoké večírky, plesy, tanec. Tyto věci byly v Astorii nedílnou součástí jejího každodenního života. Asi proto, že při nich ve svém zkaženém srdci cítila letmý zákmit hřejivého pocitu. Nebyla to radost, tu necítila už hodně dlouho. Ale bylo to něco podobného, něco tak vzácného, že si toho vážila víc než čehokoli jiného.

Měla pocit, že celý tento den se nedal vydržet. Ona to však nějak zvládla, a dlouho po setmění začaly naštěstí ruchy slavnosti pomalu utichat.

Nastražila uši, když se po celní chodbě začaly rozléhat těžké nepravidelné kroky. A krátce po nich opilecký smích dvou mužů. Nejspíš strážců.

,,Stejně po-pořád ne-nechápu, proč mě od-odmítla." Škytl jeden z nich.

,,Já sem ta-taky dneska neměl štěstí ka-kamaráde." Ozval se druhý a pak následovalo něco, co znělo jako poplácání po rameni.

Klopýtali chodbou a jejich bláboly stále zněly blíž a blíž její cele. 

Až se jejich nadřízený dozví, že na obhlídku chodí naprosto zřízení, tak budou mít nejspíš pěkný průšvih. Ona by takhle nezodpovědné strážce nechala okamžitě zbičovat. Odstrašující případy svým poddaným ráda předváděla. Toho co lidé vidí na vlastní oči se nejvíce bojí.

Přes mříže zahlédla světlo jejich louče, jak se mihotavě odráželo od kamene. Zanedlouho se objevili i oni. Dva svalnatí vysocí strážci se navzájem museli podepírat, aby vůbec udělali krok. 

,,Po-počkej. Potřebuju pauzu." Vydechl zadýchaně hnědovlasý a zastavili se. Přímo před její celou. Nevěděla, proč ji to tolik zneklidňovalo.

Pak k ní obrátil zrak a přes mříže si ji změřil pohledem od shora dolů. Už věděla proč.

,,He-hele Done." Zarazil se. Ukázal na ni prstem a ten druhý se zrzavými vlasy se k ní taky otočil. Pak uznale zahvízdal.

Hnědovlasý zkroutil obličej v úšklebku a neohrabaně si vyndal z kapsy klíč, kterým otevřel její celu. Do zámku se trefil až na potřetí.

Modlila se, aby s ní neměli žádné špatné úmysly. Modlila se, aby s ní neměli žádné zvrácené úmysly. Jenomže výrazy na jejich tvářích ji pomalu přesvědčovaly o opaku. A ona se neměla jak bránit. Byla připoutaná, připoutaná, připoutaná.

,,No to-to se podívejme Sorte," Usmál se Don a žádný úsměv jí v tu chvíli nepřipadal tak slizký a úlisný jako ten jeho. Pomalu se přibližoval.

,,Kurtizána ja-jak má být." Přisvědčil Sort a pořád zkoumal očima její připoutané bezbranné tělo.

Hlasivky jí naštěstí sloužily dobře. Zhluboka se nadechla, jenomže ještě před tím než začala ječet, tak jí Don přikryl vlhkou dlaní ústa a ona se z jeho doteku chtěla pozvracet.

,,Přece nám nebudeš ka-kazit zábavu," Sklonil se k jejímu obličeji a jí ovanul pach tvrdého alkoholu. ,,Ty si to taky užiješ neboj," Už se přiblížil i Sort a zapletl si prsty do jejích vlasů. 

,,O to se po-postaráme." Přitakal a ona se snažila i přes Donovu dlaň křičet. Znělo to spíš jako tiché zajíkání.

Ve chvíli, kdy se jí chystal Sort zajet rukou pod tričko, téměř neslyšně skříply dveře její cely. Přes jejich těla neviděla, co nebo kdo tam je.

A pak se ozvalo tiché, hluboké a výhružné zavrčení.

,,Ruce pryč."