Wicked

XXV.

Denali seděla v cele na židli a propalovala pohledem své nové stříbrné okovy, které jí včera nasadili. Zdálo se jí, že jsou jaksi větší a víc se zarývají do kůže. Konečně se jí začali ti naivní hlupáci trochu bát.

Blížilo se léto a v téhle místnosti začínalo být pěkně velké dusno. Přivřela oči.

Blížilo se léto.

Co se asi tak děje v Astorii? V Celeste? Je jasné, že vůdci i Quieran už o jejich neúspěchu u hranic musí vědět. Snad jim plánují jít na pomoc, protože ta by se nesmírně hodila.

Denali se nesměla zamýšlet nad Hudsonovými teoriemi o tom, že je někdo mohl zradit. Teď se nesměla rozptylovat, nad tímhle bude přemýšlet až budou její lidé volní. Musí se soustředit, protože kdyby těmto myšlenkám dala volný průchod, tak by si zlostí zamlžila zdravý úsudek.

Najednou se z chodby začaly ozývat kroky a za několik malých okamžiků už v její cele stála dvojice strážců.

Váhavě přistoupili blíž a začali jí sundávat okovy, které jí znemožňovaly chůzi. Vstala a jeden z nich si ji stále nejistě prohlížel s řetězem v ruce jako jejím vodítkem.

Pozvedla koutek úst a nebezpečně jim předvedla zuby.

,,Jakpak jsou na tom vaši ztlučení kolegové, milý páni?" Zeptala se.

Ten co ji držel tak švihl pohledem po tom druhém, který na něj ale jen zakroutil hlavou. Vytáhl černou látku, zavázal jí oči a vyšli z cely.

,,Tomu tedy říkám slušné vychování." Zamumlala si spíš pro sebe a pomalu kráčela s nimi po boku.

Jenom představa žhnoucího slunce na tom zatraceném staveništi-

,,Stát." Ozvalo se zleva nekompromisně a oba dva strážci se vmžiku zastavili. Potlačila nutkání cuknout hlavou, když Waldenův hlas zvučně zaduněl chodbou.

Stála na místě s látkou na očích a poslouchala přibližující se kroky, až ucítila jeho kořeněnou vůni blízko u sebe. Pak ji mozolnatými prsty drsně popadl za bradu a druhou rukou pomalu stáhnul tu neprůhlednou věcičku z očí.

Když spatřila jeho výraz alá všechno mi tady patří , tak se neudržela. Jako skoro pokaždé v jeho přítomnosti se ho rozhodla trochu poškádlit.

,,No to se podívejme, kdo se ukázal. A to jsem si myslela, že zrovna od tebe budu mít dneska volno, sire." Povzdechla si a jeden ze strnulých strážců se rozkašlal.

Walden stále pevně svíral v prstech její bradu a pokřiveně se usmál.

,,Jak zvláštní. Ženy mě obvykle vítají s otevřenou náručí." Odvětil.

Nevině na něj zamrkala a zadívala se na své ruce.

,,Možná kdybys mi sundal okovy, tak bych taky náruč rozevřela."

Zlatavé oči mu jiskřily a ona věděla, že by si s ní nejradši hrál dál, ale najednou zvážněl, spustil ruku podél těla a upřel pohled na stráže.

,,Pohov." Řekl, jakoby mluvil o počasí a nastavil ruku, aby mu podali konec řetězu vedoucího z jejího okovu na krku. Když se tak stalo a oba nejistě odkráčeli pryč, Walden i s jejím vodítkem v ruce vyrazil rázně ven z cel a ona klopýtala za ním.

,,Waldene, nemůžeš trochu zpomalit-"

,,Ne nemůžu. Dneska nás toho hodně čeká a já nehodlám ztrácet čas."

,,Řekni mi alespoň kam jdeme zatraceně-"

Mezi jejími slovy trhnul řetězem, až málem ztratila rovnováhu.

,,Přestaň mluvit a radši se soustřeď na chůzi," Stočil k ní na chvíli hlavu a propálil ji pohledem. ,,Jdeme pozdě."

. . .

Denali absolutně netušila co se děje a o co Waldenovi vůbec jde. Neodpovídal na její dotazy a tvářil se nepřístupně, neustále se ohlížel a oči mu ostražitě těkali sem a tam. Vlastně se mu ani nedivila. Táhl za sebou mladou ženu na řetězu.

Prošli pár ulicemi a zastavili se přímo před místním hostincem. Budova vypadala trochu zchátrale a dřevěný nápis Putyka u Medvěda byl nakřivo.

Do hostince nevešli hlavním vchodem, ale protáhli se vedlejší uličkou, která vedla nejspíš k zadnímu vchodu pro sluhy. Zanedlouho už stáli před zmiňovanými malými dveřmi a než Walden zaklepal, otočil se na ni. A pak si její zpustošenou osobu dlouze prohlédl pěkně od shora dolů.

Nadzvedla obočí. ,,Chceš snad něco naznačit?"

Jenom pozvedl koutek úst a otočil se zpátky ke dveřím.

,,Chovej se slušně." Ucedil a zaklepal.

Malé dveře zavrzaly a Denali se najednou dívala do jiskrných očí černovlasé ženy. Měla vysoký ohon a na sobě košilku s krátkými rukávy, která sotva zakrývala její bujné poprsí. Denali měla co dělat, aby od té nestoudnosti neodvrátila zrak.

Walden se chystal něco říct, ale najednou žena upřela oči na okovy, které se Denali blyštily v ranním slunci na rukou a okolo krku.

,,Sire, můžete si být klidně sám král, ale do mého domu spoutané lidi nevodím." Pronesla a založila si ruce na prsou.

,,To jsem ani neměl v plánu." Odvětil klidně a otočil se čelem k Denali. K jejímu úžasu z kapsy vytáhl klíč a odemkl postupně všechny její okovy.

Byla volná. Stačilo by se jenom chopit správné zbraně a-

Najednou jí ale Waldenova ruka silně obemkla zápěstí a jeho oči se varovně setkaly s jejími. Jeho pohled mluvil za vše.

Neudělej žádnou hloupost.

,,Koupel už je připravena, tak si pospěšme než vychladne." Řekla černovláska a tleskla rukama. Zpoza ní se vynořily dvě dívky v oblečení služek a pokynuly Denali, aby je následovala. Jenomže vzhledem k tomu, že pořád netušila co se děje, tak se ani nehnula a jenom vrhla podezíravý pohled na Waldena. Ten pokrčil rameny.

,,Potřebuješ se pořádně očistit, musíš vypadat reprezentativně."

Dala si ruce v bok. ,,A můžeš mi konečně říct z jakého důvodu?"

Otočil se k ní zády, připravený odejít. ,,Dneska večer se koná maškarní ples. A ty mě doprovodíš."