Wicked

XII.

Denali si myslela, že vyslýchání od jejího věznitele bude každodenní rutinou. Jenomže další den místo něho vtrhl do její cely pár ozbrojených strážců a oba dva se na ni mračili, když jí okovy na rukách odpoutali od židle. Pak to samé udělali s okovem na krku a jen ty na kotnících sundali úplně, nejspíš aby za nimi mohla klopýtat, zatímco ji někam povedou.

Oba měli na hrudích zelené erby. A to bylo to poslední, co viděla, než jí černou látkou zavázali oči, aby neviděla na cestu. 

,,Vstaň." Zasyčel jeden ze strážců.

Vrávoravě se postavila a překvapilo ji, jak moc jsou její nohy vratké. Když se málem poslepu znovu sesunula zpátky na židli, tak ji jeden strážce hrubě popadl pod paží a rychlím, těžkým krokem vyrazil z cely ven. Ten druhý svíral její okovy. Cítila se jako pes na vodítku.

Dlouhou dobu pod chodidly cítila jen kamennou podlahu vězení a větřila zápach zatuchlých cel. Pak se to ale změnilo, najednou šla po drsném písku a do zad se jí opřelo sluneční světlo. Po dlouhé době vdechla svěží čerstvý vzduch do plic, přičemž jí zabolela rána na krku.

Zachvěla se při vzpomínce na pohled, který jí věnoval, když jí rozříznul kůži.

Strážce trhnul jejími okovy a druhý jí rozvázal oči. Přimhouřila oči, aby si přivykla na ostré sluneční světlo.

Nacházela se na staveništi. Okolo ní bylo hodně dalších zajatců, kteří stavěli kamenné hradby. Místem se rozléhalo řinčení okovů a naříkání vyčerpaných lidí. Bylo poledne, slunce plulo vysoko na nebi a nepříjemně žhnulo. Rozhlédla se. Všichni kdo tady pracovali, byli lidé, které zklamala. Její lidé.

Modlila se, aby jí někdo z nich nepoznal. Ne proto, že by nechtěla čelit svému selhání a chybám, ale proto, že by tak ztratila jednu z mála věcí, ve kterých měla nad svými vězniteli výhodu. Domnívala se, že většina z nich byla z Monte Lao a jelikož to bylo město u hranic, tak existovala šance, že nevědí jak jejich královna doopravdy vypadá, protože se nepřiblížili k hlavním ruchům a drbům Astorie.

,,Hlídáme vás na každým kroku a držíme hlídky. Ten kdo se rozhodne utéct nebo nebude poslouchat rozkazy, skončí s šípem v páteři. Je to jasné?" Zavrčel jeden ze strážců.

,,Nad slunce jasné." Usmála se provokativně. Neměla to dělat.

Strážce se napřáhl a vrazil jí takovou facku, že se jí hlava málem otočila kolem dokola. Tvář ji pálila a vyhrkly jí slzy. Dokázala je však potlačit, byly to jen slzy z náhlé bolesti.

Nikdy v životě neměla takovou chuť do někoho začít bušit pěstmi a předvést mu svoje bojové umění. Jenomže byli v přesile a ona neměla sebevražedné sklony.

A navíc si toto tajemství do poslední možné chvíle chtěla uchovat. Další z výhod, které mohla v momentu překvapení využít.

Strážce jí ponechal jen okovy na rukách a utáhnul je. Myslela si, že víc to už snad ani nebylo možné. Když se jí ale kov zařízl do kůže, vyvedla se z omylu a zasykla.

,,Teď se sebereš a přidáš se k ostatním, kteří stavěj hradby. Přestaneš s tím, až přikážeme. Ne dřív ne pozdějc." Popostrčil ji k ostatním pracujícím a spolu s tím druhým vyrazili k ostatním strážcům na hlídce a poplácali se navzájem po zádech. Dokonce se něčemu zasmáli.

Zajatci si ji prohlédli jen letmo a vrátili se k práci. Ulevilo se jí.

Popošla ke kamenným cihlám a chystala se jednu z nich vzít, když v tom se před ní zastavil vysoký muž a třeštil na ni překvapeně zelené oči. Měl okovy stejně jako ona.

Taky měl světlé rozlítané vlasy a jeho tvář znala skoro jako svou vlastní.

Nemohla tomu uvěřit. Myslela si, že je po něm, nenapadlo ji, že by ho mohli zajmout stejně jako ji. Málem se zajíkla. Jenom málem. Musela zůstat s chladnou myslí, nesměla se nechat řídit svými emocemi.

Když nad tím teď ale přemýšlela, tak to bylo celkem logické. Proč by zabíjeli tak vzácný přínos informací, jako je samotný generál?

,,Hudsone," Zašeptala nevěřícně.