Wicked

XXXII.

Nastal ten den.

Den, který určí osudy všech, kteří tu jsou v zajetí. Jejích lidí. Naprosto nevinných.

Den, který může skončit naprostou tragédií anebo neskutečným vítězstvím.

Šance na výhru jsou ale až bolestně tenké.

Strážci naposledy vstoupili do její cely. V rukách ale neměli černou látku jako obvykle. Jeden z nich svíral ebenový látkový pytel. Odpoutali ji a přehodili jí pytel přes hlavu.

Pak ji popadli za loket a vedli pryč.

Klopýtala po známé kamenné podlaze vězení. Snad naposledy.

Dnes nebylo místo pro chyby, aby se jejich plán na vysvobození povedl, musí všichni sehrát svou roli naprosto správně. V nejhorším pak improvizovat.

Jestli všechno půjde do kopru, jestli se to nepovede a její lidé zahynou-

Bylo jasné že půjde s nimi. I když bude bojovat do posledního dechu, jestli se něco stane jejím lidem, nechá se podříznout prvním vojákem, kterého potká.

Protože tohle všechno byla její vina. Vina její ubohé naivity a neomluvitelné povrchnosti. Musí se pokusit své hříchy napravit. Splatit dluh, který vůči své zemi měla a který jí svíral vnitřnosti od první chvíle, kdy se probudila v cele národa zelené vlajky.

Jestli se to ale povede-

Neví, co bude dělat dál. A teď na to ani nebude myslet, protože dnešní den rozhodne všechno.

Na tváři jí pohladil čerstvý vzduch a pod chodidly hlína. Strážce jí pustil loket a její svázané ruce obvázal lanem. Najednou před sebou uslyšela ustrašený šepot lidí a dětí. Věděla, co se děje.

Všechny zajatce svážou k jednomu lanu za sebou a oni potupně půjdou v zástupu až na popraviště, kde je čeká zkáza.

Strážce vepředu za lano zatáhl a oni se dali nedobrovolně do kroku. Strach byl cítit ve vzduchu všude kolem a jí se zvedl žaludek, když pomyslela na svého generála, který ji nikdy nezradil. I když byli její požadavky sebehloupější, vždycky jí vyhověl. Když se utápěla v depresích, tak jí jeho neustálé popichování drželo nad vodou. Sama si to nikdy nepřipustila. 

Hudson je tady někde přivázaný taky. A jde na smrt.

Počasí bylo poněkud teplé, jí ale přesto přejel mráz po zádech. A krutá vzpomínka na jeho zelené oči, jak se tvrdě soustředí na oprátku před ním a postrádají obvyklou jiskru a vzdor, které tam vždycky nacházela. Ne, nedovolí si na to myslet.

Cesta byla utrpení. To ponížení, kdy všichni vědí, co nastane a stejně musejí postupně posouvat nohu přes nohu a jít vstříc svému osudu. Nikdy takový pocit nezažila a myslela si, že nikdy nezažije. Bylo to tisíckrát horší než sedět spoutaná jako pes v cele.

Uslyšela před sebou hlučný ruch davu, udivený šepot a nadšené výkřiky. Byli na náměstí.

Najednou se zástup zajatců prudce zastavil a někdo jí z hlavy strhl pytel.

Denní světlo její oči přivyklé na tmu na hodnou chvíli oslepilo. Když ale konečně zaostřila, nebyl to pěkný pohled.

Před nimi se rozprostíralo obrovské náměstí, úplně naplněné lidmi. Lidmi, kteří si přišli užít jejich smrt. 

Okolo se tyčily stavby ve stylu celého města, ale co zaujalo její pozornost, bylo dřevěné pódium uprostřed se židlemi pokrytými kožešinami a nejlepším výhledem. Toto místo bylo určené pro krále a jeho rodinu. Zatím tu ale nebyli- asi čekají na uvedení. 

Po jejích stranách bylo stále na lanu připoutáno minimálně sto lidí v různých řadách. Ona byla v té přední. Za nimi se hrozivě rozprostíralo popraviště. Po své pravici uviděla záblesk blonďatých vlasů. Rychle tím směrem otočila hlavu. Hudson byl tady, přímo vedle ní.

Též se na ní překvapeně podíval a pak jeho pohled zjihl. Rty potichu naznačil.

Jsem tu s tebou.

Snad poprvé v životě ucítila vděčnost tak hlubokou, že její studnice ani neměla dno. Snažila se tu emoci do svého výrazu maximálně vložit, když odpověděla.

Budeme bojovat.

Přikývl a jeho tvář naplnil neoblomný záměr, když stočil pohled zpátky k davu. Nedají jim to zadarmo. Mají astorijskou krev a budou bojovat do posledního dechu.

Před zajatce předstoupil vysoký muž s plnovousem a zvedl ruku, aby uklidnil dav. Když se všichni utišili a zkrotili své nadšení, ukázal rukou směrem k pódiu.

,,Všichni vzdejte hold královské rodině!" Rozkázal a všichni přítomní padli současně na jedno koleno. Kromě mužů klečeli ženy i děti, naprosto bez rozdílu. Muž s plnovousem pokynul strážcům, kteří měli na starost zajatce a ti je začali též stahovat dolů. Když jeden přišel k ní a popadl ji za ramena, neměla jinou možnosti než se též poklonit. Poprvé v životě.

Hnusilo se jí to, museli se ale vyhnout zbytečnému podezření, aby plán hladce vyšel. Pro budoucnost lidí po jejím boku to musela podstoupit a nemusela se ani podívat na Hudsona, aby věděla, že udělal to samé.

,,S hrdostí přivítejte královskou rodinu. Král Viktor Tobias III. Thiagský  a princ Donovan Waldrien Thiagský!" Zahřměl.

Dav se rozbouřil a všichni propukli v jásot. Pozvedla hlavu aby se na místní monarchy podívala na vlastní oči.

Nejdříve na pódium vyšel vysoký šedesátník s mohutnou zlatou korunou na hlavě, která byla obklopena po celém obvodu obrovskými smaragdy. Vlasy měl černé jako uhel, občas je ale prolínalo viditelné stříbro. Jeho výraz byl plný obezřetnosti a když pohledem spočinul na jejích vlastencích, oči se mu jedovatě zablýskly.

Než se uvelebil do královského křesla, ještě počkal, než se k němu připojí jeho syn.

A když tam za podpory svých poddaných vystoupal muž, se kterým za své zajetí strávila nejvíce času, dostala zástavu srdce.

Měl černý bojový oblek a ona by přísahala, že se jeho nebezpečné zlatavé oči přes tu dálku upřely do jejích.

Walden je Thiagský princ. Walden je z královské rodiny jejího úhlavního nepřítele.

Co se stane s jejich plánem? Myslel to doopravdy, nebo je všechno jenom jedna velká propracovaná lež?