Lost Boys |FF One Direction cz|

-Already down-

♦  Co dodat? Snad jen, že jste naprosto dokonalý! Moc vám děkuji, že jste mě ještě stále neopustili, vážím si toho :3 jste prostě zlatíčka :) užijte si další kapitolku! :D

"Pan Zayn se nic nedozví, jak jsem slíbila slečno." Ujistí mě Angela a pomůže mi vklouznout do světlého kabátku.  

"Děkuji." Pokývnu hlavou a převezmu si od hospodyně kabelku, kontrolující její obsah. "Zayn se má vrátit až večer, ale kdyby náhodou přijel dřív-" "Šla jste nakupovat." Dopoví za mě Angela a věnuje mi vřelý úsměv. "Nebojte slečno, všechno bude v pořádku, uvidíte." Ujistím mě. Přikývnu a zamířím ke dveřím ložnice.  

Procházím nemocničními chodbami, páchnoucími dezinfekcí a svižným tempem směřuji k ordinaci své doktorky, která patří mezi špičku ve svém oboru. Její diagnóza by tudíž neměla být milná. Přestože jsem objednaná na čas, jsem nucena posedět si několik dlouhých minut v čekárně, během kterých se má mysl zatoulá k Harrymu. 

Od chvíle, co jsem ho navštívila v jeho kanceláři, dá-li se to tak nazývat, jsme spolu nemluvili, přestože uběhly už téměř čtyři dny. Mám o Harryho strach, kdyby se mu něco stalo, nikdy bych si to neodpustila. To kvůli mně se z něj stala lovná zvěř, já byla zodpovědná za jeho osud.  

Dveře ordinace se otevřou a já netrpělivě vtrhnu dovnitř, čekání nikdy nebylo nic pro mě. Po zodpovězení několika běžných otázek, které všechno jen zbytečně prodlužují, se konečně dostaneme k jádru mého problému. Po následně prohlídce, kdy jsem připravená na ty nejhorší možné scénáře si doktorka s úsměvem sundá své dioptrické brýle se silnými obroučky a ujistí mě, že se není čeho obávat.  

"Nejste nemocná slečno, všechno je v nejvyšším pořádku." Oznámí, aniž by se přestala usmívat, což mě nehorázným způsobem irituje. "Jste si tím jistá?" Povytáhnu obočí. "Samozřejmě, těhotenství přeci není nemoc."  

Netuším, jak reagují ostatní nastávající matky, ale pravděpodobně doktorkám neomdlévají. Přežila jsem pohled na zohavená těla, byla jsem svědkem nejedné vraždy a nezlomilo mě ani chladnoucí tělo mé kamarádky Anny, bezvládně ležící v mé náruči. Doktorčina slova mě ale poslala do temnoty, z které jsem procitla až o čtvrt hodiny později.  

Ujistit doktorku, že jsem v naprostém pořádku, chvilku trvalo, ale povedlo se, ovšem když mi oznámila, že jsem v šestém týdnu těhotenstvím, mdloby na sebe nenechaly dlouho čekat. Naštěstí jsem je tentokrát ustála, nechala si pogratulovat a odkývala doktorce všechno, na co se mě zeptala, nastávající kontroly nevyjímaje.  

Ordinaci opouštím zmatená, přesvědčující samu sebe, že tohle všechno je jen zlý sen, z kterého se ráno probudím. Vím, že tomu tak není, ale uklidňovat se tím přeci můžu, ne?  

Zastavím se v nákupním centru a v rychlosti navštívím několik obchodů, aby byla má lež o nakupování podložená důkazy v podobě nových šatů, džínsů a dvou párů bot. Až pozdě mi dojde, že ani jedno nebudu moci v nejbližší době nosit. Zaplatím, rozloučím se s mile se umívající prodavačkou a zamířím zpět na parkoviště. Když míjím Starbucks, jaká si naléhavá potřeba mě donutí vejít dovnitř a odejít až ve chvíli, kdy v ruce svírám vanilkové latte a sáček se třemi čokoládovými muffiny. Tímhle tempem se brzy skutečně do ničeho nevejdu.  

Když usednu za volant s cílem vrátit se domů a zatloukat před Angelou i Zaynem onu nepříjemnou novinku, přepadne mě nepříjemný pocit. Už nemám na výběr, osud vybral za mě.  

Nezdržuji se s parkováním, zkrátka zastavím na kraji chodníku před jedním z mnoha mrakodrapů v centru New Yorku, vypnu motor a s nakousaným muffinem v ruce zamířím k proskleným dveřím, vedoucím do haly.  

Recepční, lomeno vyhazovač, si mě už očividně pamatuje a jen mi kývne na pozdrav. Věnuji mu letmý úsměv a zamířím rovnou k výtahu, uždibující z čokoládové slasti v mé ruce.  

Dveře výtahu se za doprovodu hlasitého cinknutí otevřou a umožní mi vstoupit do kabiny, která se trhnutím rozjede. Zastaví se až v nejvyšším patře, kde se nachází Harryho kancelář.  

Váhavě zaklepu před tím, než vstoupím a můj pohled se střetne s pronikavě zelenou duhovkou jeho očí. Na tváři se mu objeví zářivý úsměv, doprovázený pro něj typickými dolíčky, které jsem nehorázně zbožňovala.  

"Ahoj." Zahuhlám s plnou pusu a zavřu za sebou dveře, mířící k pohodlně vyhlížejícímu křeslu, stojícímu před mohutným, pracovní stole. "Bál jsem se, že už se nevrátíš." Zašeptá, aniž by se přestal usmívat. Sklopím pohled k zemi, nedokážu se na něj déle dívat, ne když vím, co mě čeká.  

"Vzpomněla jsem si." Hlesnu. Jeho reakce je okamžitá. V uších mi zní jeho uvolněný smích a během vteřiny se ocitám v jeho náručí. "Doufal jsem, že se to stane." Zašeptá, naléhavě si mě tisknoucí ke své hrudi. "Všechno už bude dobrý, stačí se jen zbavit Zayna a-" Mé tělo ztuhne a je zasaženo náhlým přívalem paniky. Rukama se mu zapřu do jeho ramen a marně se snažím odtáhnout z jeho blízkosti. "Děje se něco? " Zamračí se nechápavě. Jeho ruce stále spočívají na mém pase a nezdá se, že by mě hodlal pustit. 

"Končím Harry." Pronesu šeptem. "Jak to myslíš?" Vzhlédnu a odhodlaně čelím jeho pohledu. "Už dál nemůžu." Zavrtím hlavou. "Všechno, co jsem kdy chtěla, byla svoboda. Nešlo mi o pomstu, ani peníze, ale o svobodu a tu jsme si vydobyli." Skousne si spodní ret a váhavě přikývne. "Máš pravdu." Souhlasí. "Získali jsem zpět volnost a z Ashtonových peněz odsud můžeme zmizet na druhý konec světa a začít od začátku." Lehce se pousměje a přesune svoji ruku k mé tváři. "Máme šanci na normální život." Špitne a jeho pohled sklouzne k mým rtům. Ne, prosím, to ne.  

Dech se mi zadrhne v plicích a mé nohy mě zradí v tu nejméně vhodnou chvíli a promění se v "želatinu", kdybych od něj ustoupila, dozajista bych se rozplácla na zemi. Jako v transu sleduji jeho stále se přibližující se tvář a nejsem schopná bránit se jeho dotekům. Jeho dech vonící mátou, opírající se do mé tváře, otupuje mé smysly a když ucítím jeho horké, měkké rty na svých, všechno se sesype.  

Polekaně od něj uskočím, odstrkující Harryho ruce ze své blízkosti. "Tohle nejde!" Vyjeknu udýchaně, lapající po dechu, který jsem po celou dobu zadržovala, uchvácena oním momentem. "Ray co se děje, co jsem udělala špatně?!" Naléhá zoufale, ve tváři zničený výraz. "Není to tvoje chyba, tohle se tě netýká." Zaúpím. "Musíte odsud zmizet, to je důvod, proč jsem přišla. Sbalte se a odjeďte, dokud můžete, prosím." Svraští obočí. "Nehodláš tu zůstat s NÍM, že ne?!" Pevně semknu víčka a zhluboka se nadechnu. "Já musím Harry." Zatne pěsti a v návalu náhlého vzteku se prudce otočí čelem ke stolu, do kterého se vší silou opře a převrátí ho. Po kanceláři se rozlétnou papíry a hlasitá rána mi ještě několik vteřin zní v uších. "Proč Ray?! Proč?! Ochráním tě před ním, už nikdy ti neublíží!" Ztrácí nad sebou kontrolu a je jen otázkou času, než vybuchne, jako sopka, chrlící žhavou lávu. "Odjeď se mnou, prosím."  

Upřeně hledím do jeho očí, nabírajících stále tmavší odstín zelené a dusím v sobě vzlyky, deroucí se ven. "Tak to není, nebojím se, ale nemůžu odjet." Zavrtím hlavou. Zaslouží si pravdu, dlužím mu ji a přestože s ní sama stále nejsem smířená, odhodlám se vyslovit ona slova nahlas. "Jsem těhotná."  

Každičký sval v jeho těle se napne, duhovky očí naberou ten nejtemnější odstín zelené a zrychlený, přesto pravidelný tlukot jeho srdce klopýtne. Není schopen pohlédnout mi do tváře, jeho nepřítomný pohled směřuje kamsi do zdi a když klesne na kolena a složí tvář do dlaní pochopím, že jsem ho na vždycky ztratila.

"Vypadni." Zasyčí, aniž by vzhlédl. Dovolím několika slzám sklouznout po mé tváři a otočím se ke dveřím. "Odjeďte, nebude trvat dlouho a Zayn vás najde." Zašeptám, aniž bych se ohlédla. "Nechci, aby se vám něco stalo." Stisknu kliku a opustím Harryho kancelář.  

♦ Netuším, co dodat, snad jen, líbí? Jste spokojení s vývojem událostí? :O Ne všem se dění posledních kapitol líbí, jak jsem se dočetla v komentáři a opravdunerada bych vás zklamala :(