Lost Boys |FF One Direction cz|

-Who am I?-

Nekonečná temnota. Zdá se, že čas zde neexistuje, jsou to vteřiny, nebo minuty či hodiny? Těžko říci, necítím nic, jen poklidnou blaženost, rozlévající se celým mým tělem. Končetiny ochabují a víčka se zdají příliš těžká, než abych udržela oči otevřené. Nebráním se, cítím chlad rozlévající se mým tělem a cítím, že je to tak dobře.  

Zelenkavé oči plné něhy a obav. Úsměv s dolíčky, plné rty, inkoust, zaplňující jeho vypracované paže.  

Prudký náraz. Lapám po dechu a chytám se pomyslných provazů, snažící se udržet na místě. Má kůže hoří, každičký kousek mého těla se ocitá pod útokem ostré, bodavé bolesti.  

Dva smaragdové drahokamy nahradí temné propasti. Kaštanově hnědé oči odráží chlad a temnotu, žijící uvnitř jejich majitele. Pocítím strach, se kterým nemohu bojovat, proto mu propadám. 

Snažím se lapat po dechu, ale marně. Je tohle peklo? Je tohle trest za mé skutky? Za má rozhodnutí? I kdyby tomu tak bylo, nelituji jich.  

Bolest ustupuje, odchází kamsi do prázdna, zanechávající po sobě jen neviditelné šrámy na mé zubožené dušičce, která se krčí v tom nejzazším koutku mne samotné. Mé myšlenky, vzpomínky i pocity se vytrácejí, nezůstává po nich nic, ani jediná stopa, ani jediný odkaz či důkaz jejich existence.  

Cosi mě táhne zpět, ale zpět kam? Jaké síly se to zmocňují mého těla?  

Světlo. Teplé, zlatavé světlo, lákající mne, prosící o to, abych se ho dotkla. Natáhnu ruku jeho směrem a pak... 

"Ryle?"  

Otevřu oči. Zmateně zamrkám, snažící se přivyknout si na ostrou zář umělého, chladného světla.  

"Můžeš se hýbat?" 
Ptá se cizí, dívčí hlas. Mou odpovědí je pouze pokývnutí hlavou a marný pokus o to, se posadit.  

"Nespěchej, pomalu." Nabádá mě. Cítím dvě ruce, omotávající se kolem mých zápěstí. Celý svět se se mnou zhoupne, přepadne me nutkání zvracet a několik dlouhých vteřin s ním úspěšně bojuji.  

"Je ti špatně?"  

"Ano." Hlesnu a zhluboka se nadechnu. Všechyn pocity se ustalují, usazují na svá místa. Naposledy se nadechnu a zvhlédnu, opětující pohled mandlově hnědých očí, dominujících jemné tvářy mladé dívky s divokou hřívou temně černých kudrlin.  

"Ahoj." Věnuje mi lehký úsměv, který ji nejistě oplatím. "Kdo-kdo jsi?" Znejistím. Její úsměv se rozšíří. "Jsem Olivia, ale můžeš mi říkat jen Liv." Zamračím se. "A-kdo jsem já?"  

Rysy její tváře ztuhnou, zahalí je stín, který ale během chvíle zmizí, rozplyne se a nahradí ho...nadšení? "Tak přeci." Povzdechne a vtáhne mě do obětí. "Bude to v pořádku Ryle." Zašeptá.  

Tolik otázek. Cítím se jako cizinec v cizí zemi. Ztracen, okraden o všechno, o své vzpomínky, vědomosti, o svoji podstatu. Liv slíbila, že mi všechno vysvětlí a zodpoví všechny mé otázky, ale až poté, co se dám opět dohromady.  

Hledím na odraz dívky, kterou neznám. Vím, že jsem to já, zrcadlo lhát nemůže, ale nepoznávám se. Jak bych mohla? Vždyť i mé jméno je mi cizí.  

"Nesu ti nějaké věci." Vkročí do koupelny Liv s hromádkou úhledně srovnaného oblečení, kterou odloží na pult vedle umyvadla, před kterým stojím, pohled upřený do svých očí. "Všechno v pořádku?" Povytáhne obočí a lehce se dotkne mého ramene. "Co se stalo?" Stočím k ní svůj pohled, požadující odpověď. "Byla to nehoda." Zašeptá. "Abys to celé pochopila, musíš toho vědět mnohem víc, až se oblečeš, přijď za mnou." 

Poslušně se převléknu ze špinavého, na místech potrhaného oblečení a pospíchám za Liv, která mě čeká v prostorné, luxusně zařízené ložnici, spojené s koupelnou. Mlčky pokývne hlavou na znamení, abych ji následovala.  

"Měla bys vědět, že ztráta tvé paměti je dar, za který by mnozí dali všechny poklady světa." Věnuje mi významný pohled, na který reaguji zamračením. "Ano, vím jak to zní, ale než začneš protestovat, měla by jsi vědět, že tvůj život se během několika posledních týdnů změnil v peklo." Kráčíme dlouhou chodbou, lemovanou mnoha dveřmi. Stavba, ve které se nacházíme je moderní a pravděpodobně obrovská.  

"Jak to myslíš?" Zašeptám. "Už brzy pochopíš." Zastaví se před dvoukřídlými dveřmi, které se automaticky otevřou a odhalí prostornou místnost bez oken, plnou elektrotechniky. "Ede?" Zpoza obrazovky jednoho z mnoha počítačů vykoukne zrzavá hlava smějícího se muže. Vstane a svižným krokem zamíří k nám. "Ahoj." Zdvihne ruku na pozdrav a bez okolků mě obejme. Znám ho snad? Je součástí mé minulosti? "Ryle? Tohle je Ed. Stará se o organizaci všeho, co se tu děje a je to tak trochu počítačový maniak, najde ti cokoli budeš chtít." "Zase nepřeháněj." Zazubí se zrzek. "Ještě pořád bojuju s přístupem na Ruskou ambasádu." Proč se mi zdá jeho činnost protizákonná?  

"Přestaň se tu vytahovat, k věci." Pobídne ho Liv. Protočí oči ale bez protestů se vrátí k počítači.  

Na velkoplošné obrazovce, zabírající téměř celou jednu stěnu místnosti, se během chvíle objeví fotka muže ve slunečních brýlích s cigaretou v ruce. Opírá se o černý, sportovní mercedes a těžko říci, kam směřuje jeho pohled. "Kdo je to?" Otočím se k Liv.  

"Zayn Malik, u něj začíná tvůj příběh." Pronese pochmurně. "Kopil tě." "Cože?!" Vyjeknu. "Tvůj otec byl velmi bohatý a vlivný muž, ale některé jeho investice nedopadly tak, jak předpokládal. Firma byla na pokraji krachu a dluhy se jen kupily. Bylo to zoufalství a Zaynova vychytralost, co tvého otce donutilo prodat tě Malikovi." Do očí se mi hrnou slzy, které se snažím zaplašit zběsilým mrkání.  

"Byla jsi jen jeho hračka, mlátil tě, znásilňoval, využíval. Byla jsi jeho majetek." Nevědomky se otřesu, nic z toho si nepamatuji, necítím bolest, kterou mi způsobil. "Netrap se, už je to za tebou." Konejší mě Liv. "Jen si pamatuj, že Zayn Malik je jeden z nejhorších lidí v celém New Yorku." "Jsme v New Yoku?" Přikývne. "Ano a Zayn mu vládne, patří mu podsvětí, může si dělat co chce a nikdo ho nezastaví, tedy, až na nás." "Copak jste policajti?" Ed se uchechtne, za což od Liv schytá pohlavek. "Ne, to opravdu nejsem." Zavrtí hlavou, ale více už na toto téma nemluví.  

Na obrazovce se objeví další fotka.  

Divoké kudrliny, smaragdové oči, okouzlující úsměv.  
"Harry Styles. Dříve pro Zayna pracoval, ale pak ho zradil a stáhl sebou několik jeho lidí. Tomu se říká loajalita." Naznačí ve vzduchu uvozovky. "Styles patří mezi další lidi, od kterých se drž co nejdál to půjde, ano?" Přikývnu.  

Proč ji vlastně poslouchám, proč ji věřím? Vždyť o ni nic nevím.  

"Jak jsme se poznali? Jak..." Usměje se. "Jediné, co jsem vždycky chtěla, bylo tě zachránit před Zaynem a povedlo se. Nehodlám dopustit, aby i nadále ubližoval nevinným, jediné, co chci, je spravedlnost."  

Fotografie na obrazovce se opět změní. Hledím do očí muže s mírně vlnitými vlasy. "Ashton Irwin. Z těch tří je tím nejmenším zlem, ale nebývalo tomu tak." Víc k němu neřekne, netuším proč, ale něco v jejím výrazu mi říká, že k tomu má své důvody.  

"Proti své vůli jsi byla vtažena do světa, kam nepatříš, ale naučila jsi se v něm přežít a teď na to navíc nebudeš sama. To co se stalo, byla nehoda, kterou zavinil Styles, když srovnal starou továrnu za městem se zemí. Koho při tom zraní, nebo zabije mu bylo ukradené, byla jsi jen ve špatnou chvíli na špatném místě, ale to už se nikdy nestane. Dokud jsi pod mojí ochranou, jsi v bezpečí." "Jak to?" Nechápu. "Protože jsem Boss, jsem deset kroků napřed, nikdy mě nechytí, nikdy mě nezastaví a jediné, co poznají, bude utrpení, které je čeká, až splatíme své dluhy." 

♦ První díl druhé série od začátku začal celkem zmateně, no doufám, že jste všechno pochopili, jakékoli otázky mi pištěn do komentů, nebo do zpráv, jak budete chtít :3

♦ Snad jste si kapitolku užili a budete se těšit na pokračování