Lost Boys |FF One Direction cz|

-Uninvited visit-

Máme tu další kapitolu! Doufám, že tentokrát nebudou potíže s jejím zobrazením! :D 

Moc vám děkuji, že jste zvládli ten bordel u minulé části :( je mi to líto ale zkrátka se stalo :( 

Moc děkuji za vaši podporu, za kometáře, votes a za vaši trpělivost se mnou, vím že občas přidání kapitoly trvá :( :)

Když si někdo nechává říkat Kolumbijec, má to pravděpodobně co dočinění s místem jeho pobytu, tedy Kolumbií, která je od New Yorku vzdálena několik hodin letu. Je tudíž logické, že Zaynova nepřítomnost bude otázka několika dnů, nikoli hodin. Přesto se nedokáži zbavit špatného pocitu, což je ještě víc znepokojující nežli onen fakt, že je pryč.  

"V tom lepším případě se nevrátí vůbec." Pokrčí Niall bezstarostně rameny, sklánějící se nad otevřenou přední kapotou jednoho ze svých mnoha aut. "Ty si asi ještě pořád neuvědomuješ, že když se něco takového stane, je po nás, hm? Irwin půjde přes mrtvoly, přes naše mrtvoly!" Upozorním ho na onen nepříjemný detail, že jediné, co nás drží v bezpečí před Ashtonem, je Zayn. "Irwin mě nesere, máme svůj vlastní gang, ubráníme se." Zazubí se a otře si ušpiněnou ruku od oleje do kdysi bílého tílka, které má na sobě. "Žádný gang není a ani nikdy nebude." Zavrčím, už tak se cítím provinile kvůli věcem, které se mi podařilo za noc stihnout. Vniknutí na soukromý pozemek? Splněno. Účast v nelegálních, pouličních závodech? Splněno. Svědectví vraždy a spolupráce s pachatelem? I to si mohu odškrtnout. Vyhrožování smrti? Ano, i to jsem stihla. Jestli se za tohle všechno nedostanu do pekla, tak už fakt nevím, čeho dalšího bych se měla dopustit. "No jo no." Zašklebí se a chvíli se baví obdarováváním mé maličkosti nejrůznějšímí ksichty. Protočím oči.  

"Časem změníš názor." Pokrčí rameny, přehrabující se v nářadí. Protočím oči a ze svého posedu na schodišti, vedoucího do přízemí garáže, pozorně sleduji Niallovo počínání. "Až to doděláš, něco bych potřebovala." Zkousnu si spodní ret, nechci mu rozkazovat, potřebuji ho na své straně ze svobodné vůle. Vzhlédne od rozdělané práce a povytáhne obočí. "Co by to mělo být?" "Chci zjistit, kdo stojí za zátahy na Zaynova skladiště. Nevěřím, že je to jen náhoda." Povzdechne a protočí oči. "Když myslíš, podívám se na to." Přikývne. "Ale předem ti říkám, že policajti už nejsou takový omezený hovada, jak tomu bývalo. Jsou chytří a mají prsty všude." Zamračím se. "Ale jak by se o Zaynovi dozvěděli?" Nechápu. "Jednoduše, odchytili dealera na ulici, trochu ho zmáčkli a on jim všechno ochotně vyklopil. Tak už to chodí." Niallovi argumenty na mé přesvědčení nestačí, vím, že za tím vším je něco víc, cítím to a neubráním se obavám, o Niallovo bezpečí, co když ho zatáhnu do něčeho nebezpečného? "Nehodila by se ti pomoc?" Zpozorní. "Pomoc? Koho máš na mysli?" Povzdechnu. "Ano, nebo ne?" Zaváhá. "Ano."  

"Pohni Nialle, nemáme na to celý den!" Křiknu z předsíně. "Na co nemáte celý den?" Vynoří se ze dveří kuchyně Liam a já se neubráním výčitkám svědomí. Odsoudila jsem ho jen na základě pomluv, dlužila jsem mu omluvu.  

"Na nic." Zavrtím hlavou a povzdechnu. "Chtěla bych s tebou mluvit." Překvapeně zamrká a ramenem se opře o futra dveří. "Že by konečně?" Našpulím pusu a bojuji s nutkáním, poslat ho do jistých temných míst. "Radši mlč, snažím se ti tu omluvit, idiote." Prsknu, na což reaguje smířlivým gestem, v podobě zdvižených rukou. "Promiň, že jsem na tebe byla poslední dny hnusná." Usměje se. "A?" Zamračím se. "Žádné a není." Zachmuří se a zamíří ke mně. "Nesouhlasím, tvá omluva by měla znít asi takhle: Je mi moc líto, že jsem se chovala tak příšerně a udělám cokoli, abys mi odpustil." Jeho rty se roztáhnou do pobaveného úšklebku, který ignoruji a raději od něj ustoupím, což ho nezastaví. Omotá mi své ruce kolem pasu a uvězní ve své náruči. Netuším, jakou reakci očekával, ale když mu má dlaň přistane na tváři, polekaně sebou škubne a odtáhne se ode mě. "Pro příště, nenarušuj můj osobní prostor, to za prvé a za druhé, takový arogantní blbec, jako ty, si nezaslouží ani tu omluvu, natož kompenzaci." Zamračí se, mnoucí si zarudlou tvář. "Kočička nám vystrkuje drápky, hm?" "Jen se snažím přežít, to je všechno." Povzdechne. "Nech mě ti pomoct a nebude to třeba." "Nepotřebuji tvoji pomoc Liame, dokážu se o sebe postarat sama." Namítnu a vzápětí sebou polekaně škubnu, to když se předsíní rozezní domovní zvonek. "Čekáš někoho?" Pozvednu obočí. Zavrtí hlavou. "A ty?" Otočím se ke dveřím a sáhnu po klice.  

"Detektiv Moore a detektiv Steavensová..." Vyjeveně hledím na policejní odznaky a snažím se určit, jsou-li pravé. "...hledáme pana Malika."  

Lhát policii? Po dnešní noci by mi to pravděpodobně nedělalo sebemenší problém, ale riziko odhalení je bohužel až příliš vysoké. Říci pravdu? Takový blázen zase nejsem. "Bohužel, Zayn je na služební cestě a netuším, kdy se vrátí." Nasadím lítostivý výraz a jsem na svoji odpověď náležitě hrdá. "Možná si vystačíme i s vámi slečno..?" "Cambell, budoucí paní Malik." V duchu se profackuji a nešetřím nadávkami na svoji maličkost. Budoucí paní Malik? Oh bože, nic lepšího mě napadnout nemohlo. Liam se náležitě baví, postává za dveřmi, díky čemuž ho detektivové nevidí a dusí se smíchy. Popravdě, i mě ona skutečnost, že se schovávám za Zaynovo jméno, přijde vtipná, tak hluboko jsem klesla. "Nejsem si jistý, jestli vám mám gratulovat, či naopak." Znejistí detektiv. "Mohli bychom si v klidu promluvit?" Letmo pohlédnu na Liama, nezdá se, že by něco namítal. "Jistě, pojďte dál."  

"Dáte si něco? Kávu, čaj, vodu?" Vedu detektivy halou do společenské místnosti. Liam se pro jistotu vytratil a nechal mě v tom samotnou, jak gentlemanské.  "Káva by byla fajn." Přikývne detektivka Steavensová a já v ní z jakéhosi nepochopitelného důvodu vidím větší hrozbu, než v jejím kolegovi. Detektiv Moore se zdá uvolněný, nemračí se tak, jako ona a především, muže snadno ošálíte, s ženou je to těžší, jakoby věděla, že tu něco nehraje. "Máte opravdu krásný dům." Pokývne Moor uznale, rozhlížející se kolem. "To ještě nic není, měl by jste vidět garáž detektive." Mrknu na něj a jsem obdařena úsměvem. Ano, rozptýlit muže je tak prosté. 

Usednu do křesla naproti detektivům a snažím se udržovat si svůj uvolněný, bezstarostný úsměv. "Angelo?" Na odezvu nečekám dlouho. "Přejete si slečno?" Přicupitá do společenské místnosti a její pohled na okamžik zakotví na detektivech. "Dvě kávy prosím." Jen přikývne pospíchá zpět do kuchyně.  

"Takže, jak vám mohu pomoci?" Přehodím si nohu přes nohu a uvažuji nad tím, že si na oko zapálím, k mé postavě zazobané paničky se to hodí a já chci působit věrohodně, nakonec svůj nápad ale raději zavrhnu. "Chtěli bychom si promluvit o obchodech vašeho budoucího manžela." Začne detektiv Steavensová odměřeným tónem. "Co je s nimi?" Nadzvednu nechápavě obočí. "To nám řekněte vy." Zasměji sem. Je to falešný, neupřímný smích, kterému by snad ani hluchý neuvěřil. "Od Zaynových záležitostí se držím dál, ani netuším, s čím obchoduje." Pokrčím rameny. "Znáte některé jeho společníky?" Zavrtím hlavou a sleduji Angelu, servírující detektivům šálek kávy. "Jak říkám, do Zaynových obchodů se nepletu." Zopakuji. 

Po půl hodině nekonečného vyptávání na různé otázky detektivové konečně odejdou a mě se nepatrně uleví. Snad jsem jim neřekla nic, co by Zayna prozradila, popravdě jsem jim neřekla téměř vůbec nic.  

"Už jsou pryč?" Otočím se za jeho hlasem a přikývnu, sledující oknem auto detektivů, opouštějící pozemky Zanyovi vily. "To je dobře, už mi lezli na nervy, navíc tě dole někdo čeká."  

Následuji Nialla zpět do garáže. U garážových vrat stojí žluté Porsche, na jehož přední kapotě sedí Lucy, na tváři zářivý úsměv. "Viděla jsem policajty, všechno v pohodě?" Zajímá se, načež mě pospíchá obejmout. "Nic, co bych nezvládla." Ujistím ji s lehkým úsměvem a otočím se k Niallovi. "Tohle je Lucy, sestra Anny a tvá posila." 

Taaakže...co myslíte? Co se nám tu rýsuje? A přepadení policajtů? Co mají za lubem!!! :O