Lost Boys |FF One Direction cz|

-Pain-

Pokud se nemýlím, příští kapitola bude už třicátá!!! Což je naprosto...no doknalý!!! Už třicet kapitol čtete, hvězdičkujete a komentujete, za což jsem vám neskutečně vděčná, moc to pro mě znamnená :3 :3 :3

Přináším vám další kapiotlu, v které se nám opět vrací trocha té akce, jejíž vyvrcholení vás bude čekat ve 30. speciální kapitolce! :3 I LOVE YOU! Jste úžasní! 

Narůstající nervozita mi nedovoluje klidně sedět. Vstanu a s divoce bušícím srdcem přecházím po místnosti od jedné stěny ke druhé, úzkostlivě svírající svůj mobil, který vydává tupé, stále dokola se opakující pípání. Netrvá dlouho a můj hovor spadne do hlasové schránky, opět. 

Povzdechnu a sesunu se na pohovku, skrývající tvář do dlaní. Měla jsem její hovor vzít, nevolala by, kdyby to nebylo důležité. Co když byla v maléru, co když se ji něco stalo?  

Už po několikáté vytočím Lucyino číslo a modlím se, aby se na druhé straně ozval její hlas, namísto tupého, nervy drásajícího pípání. "Prosím." Špitnu a pevně semknu víčka k sobě. "Zvedni to Luc." Odpovědi se bohužel nedočkám. Zavěsím a bezmocně sklopím pohled k zemi.  

 "Ray?"  

Vzhlédnu a setkám se s jeho ustaraným pohledemí.  

"Jsi v pořádku holčičko?"  

Zavře za sebou dveře ložnice a tác se snídaní odloží na konferenční stolek. Poklekne u mých nohou a uchopí mou tvář do dlaní, nutící mě tím opětovat jeho pohled.  

"Co se stalo?"  

Zašeptá naléhavě. Nemohu mu říci pravdu, ale zároveň nechci lhát.  

"Všechno je v pořádku, jen..." Vydechnu a vrhnu se mu do náručí, obmotávající mu ruce kolem krku. Potichu se zasměje a něžně si mě přivine ke své pevné hrudi. Zaplaví mě pocit bezpečí a klidu. "Opravdu se nic neděje?" Ujišťuje se, aniž by mě přestal konejšivě kolébat ze strany na stranu. "Ne, nic." Špitnu a pevně sevřu jeho triko. Lhát mu mě ničí, ale není jiné cesty.  

Zayn je nucen opustit dům už během snídaně se slovy, že do večera se vrátí. Zůstávám opět sama, ale tentokrát mi to nevadí, spíše naopak. Potřebuji zjistit, co je s Lucy a Zaynova přítomnost by mi mé pátrání jen ztížila.  

Jakmile jsem si jistá, že je Zayn pryč, pospíchám do garáže, kde dle svého očekávání najdu Nialla, zapatlaného od hlavy až k patě olejem z auta, které právě dává dohromady.  

"Mluvil jsi s Lucy?!" Vyhrknu, jakmile zdolám poslední schod a stanu na pevné zemi. Napřímí se a věnuje mi otrávený pohled. "Taky tě rád vidím. Jak se mám? Ujde to, co ty?" Protočím oči, na tyhle kraviny opravdu nemám čas. "Včera v noci mi volala, ale já ji to nezvedla a teď mi nebere hovory. Mám o ní strach." Zamračí se a sáhne do kapsy svých potrhaných džínsů. Vytáhne mobil a vytočí příslušné číslo.  

"Nic." Pokrčí rameny a uklidí mobil zpět do kapsy. "Jak to můžeš říct s takovým klidem! Vždyť víš, jak na tom jsme!" Povzdechne. "Lucy se o sebe dokáže postarat, neměj strach." Ubezpečí mě, ale můj špatný pocit přetrvává. "Zkusím zavolat Anně." Zamumlám.  

"...bez obav, určitě je v pohodě." Chlácholí mě. "Jak to můžeš vědět?!" Štěknu podrážděně. "Prostě to vím, Lucy je tu ta zodpovědná a opatrná, zbytečně by neriskovala." Potlačím nutkání začít na Lucy křičet, jestli je normální, když se vůbec nebojí o svojí sestru a raději naštvaně kopnu do pneumatiky Niallova auta. Vzhlédne od motoru a nespokojeně mlaskne. Vypláznu na něj jazyk a nadále se věnuji Anně.