Lost Boys |FF One Direction cz|

-Traitor-

Waw! Takže, shreneme si co říkají čísla...za jeden den (vlastně ani ne za 24 hodin) jse dali 111 přečtení?! :O to jako vážně? copak jen sedíte u Wt a čekáte na novou kapitlu? Jste naprosto dokonalý, úžasný! Nejlepší! jedinečný a já vám strašně moc děkuju, protože nevím, co bych si bez vás počakal!!! Každý váš komentář mě nutí psát stále víc a víc a nebýt vás, už asi nenapíšu ani řádku!!! awwww... :3 jak já vás mám ráda :)

Po včerejší "nepěkné" zakončené kapitole vám přináším odškodnění v podobě velmi zásadní kapitoly!!! Snad se bude líbit :D

Mé srdce vynechá jeden úder a všechno uvnitř mě se sevře. Klepání na dveře ložnice se ozve podruhé. Nemůže to být Zayn, ten by přeci neklepal, ale kdo jiný by to byl?  

Vyhledám Liamův pohled s nevysloveno otázkou v očích. Neváhá. Natáhne se na zem pro mé tílko a přetáhne mi ho přes hlavu. "Běž." Pobídne mě šeptem a kývne ke dveřím. Zaváhám, ale nakonec ho poslechnu, vyklouznu z pod peřiny a nejistým krokem zamířím ke dveřím.  

"Ni-Nialle?" Zakoktám překvapeně. "Copak, čekala jsi někoho jiného?" Ušklíbne se a při pohledu na moji maličkost, skrývající se za přiotevřenými dveřmi, nechápavě nadzvedne obočí. "Co se děje?" Špitnu. Zatřepe hlavou, aby zahnal nechtěné myšlenky a našpulí pusu. "Udělal jsem to, o co jsi mě požádala." Zamračím se. "Co máš na mysli?" Protočí oči a nohou ke mně pošoupne obyčejnou, sportovní tašku. Vyklouznu na chodbu a dveře za sebou pro jistotu zavřu. Niall už se nadechuje k otázce, ale nakonec si to rozmyslí a jen zamračeně hledí na dveře, bránící mu ve výhledu do ložnice. Skloním se k tašce a uchopím zip. "Sedm set tisíc." Oznámí mi, když můj pohled spočine na balíčcích stodolarových bankovek. Dojde mi, že už pravděpodobně stihl prodat mé auto.  

"Jak jsi to tak rychle zařídil?" Vzhlédnu, ve tváři udivený výraz. "Nic to nebylo." Pokrčí lhostejně rameny, načež se zapotácí pod mojí váhou, se kterou je nucen se potýkat, když mu nadšeně skočím kolem krku. "Děkuju Nille." Zašeptám a cítím jeho ruce, tisknoucí si mě k hrudi. "Doručíš ty peníze Anně, prosím?" Přikývne. "Ale nebude to zadarmo baby." Upozorní mě. Odtáhnu se od něj a zpříma mu pohlédnu do očí. "Co za to budeš chtít?" Ušklíbne se. "Tebe, na dnešní večer. Chci tě někam vzít." Zaváhám. "Něco za něco zlato, tak jak to bude?" "Nejsem si jistá, jestli to Zayn schválí." Namítnu. "Zayn se vrací až ráno. O ničem se nedozví." Oznámí mi s vychytralým úsměvem. "Fajn." Souhlasím neochotně. Mrkne na mě, shýbne se pro tašku a odkráčí pryč, zatímco já se vrátím do ložnice. 

"Nikam s ním nepůjdeš." Kolem pasu se mi ovinou silné paže, táhnoucí mě do postele a můj krk se ocitá pod útokem horkých polibků. Přivřu oči a pousměji se. "Nejsi trochu majetnický?" Zamručím, opírající se zády o jeho hruď. "Stačí, že se musím dělit se Zaynem." Zašeptá mrzutě. "Ale to není má chyba." Pokrčím rameny a vymaním se z jeho sevření, mířící do koupelny. Následuje mě. 

"Neříkám, že je to tvoje chyba, ale že se mi to nelíbí." Zůstane stát ve dveřích, ramena se opírající o futra. "A myslíš si, že mě snad ano?" Povytáhnu obočí a pročísnu si vlasy, které následně svážu do volného drdolu. "Pro tvoji informaci, nezamlouvá, ale nemůžu s tím nic dělat." Odseknu a protáhnu se kolem něj zpět do ložnice. "Ani nevím, proč ti to vlastně vyprávím, stejně ti jde jen o tom, že nejsi jediný, kdo mě ojíždí. Je mi líto, ale budeš se s tím muset smířit." Odpovědí mi je hlasité prásknutí dveří. Ohlédnu se. Je pryč.   

Na snídani se dostavím až kolem půl dvanácté, což Angelu nijak nepotěší. Znuděně poslouchám její přednášku o tom, jak je pro mě důležité pravidelně jíst a vidličkou se rýpám v ovocném salátu, který mi připravila. Zachrání mě až příchod vysmátého kudrnáče, kterému dělá společnost zachmuřený Louis.