Lost Boys |FF One Direction cz|

-Anna-

Jelikož jste naprosto dokonalý a přečtení přibývají neskutečně rychle, rozhodla jsem se přidat pokračování už dnes :) 

Velké poděkování patří Themii, která tu pro mě je 24 hodin deně a pomáhá mi tuhle povídku rozjet :) a další poděkování je pro všechny, co čtou, komentují a hvězdučkují! Jste úžasní! :3 ILY! 

Poslední kratší kapitola! Náš příběh příští částí konečně startuje a krátkým kapitolám bude konec!!! :D Snad si tenhle díl užijete :) 

Štítící se dotknou i jen chodníku, znechuceně vystoupím z auta a překročím zaschlou, rudou skvrnu, která rozhodně nevypadá jako kečup. Vím, že parkovat s autem za dva miliony dolarů v takovéhle čtvrti není dobrý nápad, ale nemám na výběr. Nejistě se rozhlédnu po ulici, která se až na opilého bezdomovce a zfetovanou šlapku zdá prázdná a nesmělým krokem zamířím k oprýskaným, z pantů napůl vyvráceným dveřím, vedoucím do rozpadající se bytové zástavby.  

Annin byt najdu v prvním patře a modlím se, aby mi otevřela a já nezůstala napospas těm individuím, pohybujícím se venku. Váhavě zaklepu a kýžené odezvy se dočkám během chvíle. "Jo?" Ozve se zpoza dveří. "To jsem já Anno, otevři." Slyším chrastění klíčů a cvakání zarezlého zámku, načež se dveře s označením 8B otevřou a odhalí mojí ne-kamarádku, která vzdáleně připomíná mrtvolu v počátečním stádiu rozkladu. Drogy a alkohol, společně s jejím životním stylem, se na ní podepsali v podobě podvyživení, propadlých tváří a nezdravé barvy. Nikdo mi nemusel říkat, že dlouho už to nevydrží.  

"Co se děje?" Zachraptí a promne si oči. "Potřebuju u tebe chvíli zůstat." Povytáhne obočí. "Cože? To myslíš vážně? Proč?" Povzdechnu. "Můj otec mě prodal." Zamračí se. "To přeci nemůže, nejsi jeho majetek." Namítne. "To je mu očividně jedno." Zavrčím. "Tak můžu tu zůstat?" Pokrčí rameny a vpustí mě do bytu. "Klidně." Souhlasí a zamíří do malé kuchyňky spojené s obývacím pokojem.  Vyděšeně se kolem sebe rozhlédnu a nedokáži pochopit, jak v tomhle může žít? 

Tapety na zdech jsou na místech roztrhlé a jen bezvládně visí dolů, kdysi světlý koberec je plný neidentifikovatelných skvrn a z části se ztrácí pod hromadami oblečení, povalujícími se všude kolem. Odporný, vínový gauč slouží Anně pravděpodobně i jako postel a konferenční stolek je plný použitých, injekčních stříkaček a prázdných pytlíčku od heroinu.  

"Dáš si něco?" Křikne Anna z kuchyňky v rohu místnosti. "V pohodě, už jsem jedla." Zalžu a začínám pochybovat o tom, že hledat pomoc u Anny byl dobrý nápad. "Moc dlouho se nezdržím." Dodám nejistým hlasem. "A komu tě vlastně tvůj papánek prodal?" Zajímá se a usadí se na rozvrzané pohovce. "Zanovi Malikovi." Vykulí oči a obdivně hvízdne. "Tak to jsi v pořádných sračkách." Ušklíbne se pobaveně, jako by mi snad vracela ten včerejšek. Protočím oči a váhám, mám-li se posadit vedle ní, ale nakonec raději postojím. "Já vím." Hlesnu. "Něco málo se ke mně doneslo a není to nic pěknýho." Zamračím se. "Jak to, že já o něm téměř nic nevím?" Nechápu. "Protože ty jsi z jiné společnosti holka." Mrkne na mě a zapálí si cigaretu. "Chceš?" Nabídne mi. Jen zavrtím hlavou, jako by nevěděla, že nekouřím. "Co jsi o něm slyšela?" Pohlédne mi do očí. "Je to vrah." Polkne. "Obchoduje se zbraněmi, drogami a kradenými auty. Zkrátka s čímkoli, co vynáší. Na špinavou práci má své lidi, ale nedělá mu problém dívat se ti přímo do očí a popravit tě jako zvíře. Měla bys vědět, že jestli tě chce, tak tě dostane a je jedno, kam zalezeš."  

Anna si odskočila na záchod, zatímco já se marně snažila přijít na to, co si počnu? Zbývala jediná možnost, odcestovat ze země. Neváhám a rozhodnu se okamžitě zabookovat letenku do Švýcarska, kde bydlí sestra mé matky, teta Sarah.  

"...ano, nejbližší let, prosím." Anna vyjde z koupelny a vrhne po mě nechápavý pohled. "Za hodinu? To mi vyhovuje, děkuji. Neshledanou." Zavěsím a nepatrně se mi uleví. "Odlétáš?" Zeptá se Anna, ujišťující se, že situaci správně chápe. "Ano, pokud máš se Zaynem pravdu, nehodlám tu zůstávat." Bez dalšího protahovaní zamířím k vchodovým dveřím. "Po-počkej! Ty už jdeš?" Zděsí se, což nejsem schopná pochopit. "Jo, čím dřív odsud vypadnu, tím líp." "Ale máš přeci ještě čas." Namítne. "A navíc, nemyslí si, že odletět je dobrý nápad. Určitě už tě hledá a vzhledem k tomu, že sis určitě zamluvila letenku na svoje jméno, on už o tom dávno ví. Neutečeš mu." "To nemůžeš vědět." Zavrčím, nehodlám se s ní i nadále dohadovat. 

Sejdu úzké schodiště do přízemí a před tím, než vyjdu na ulici, nenápadně vykouknu a rozhlédnu se kolem, začínám být paranoidní. "Ray stůj!" Použije Anna zkráceninu mého jména, takhle mi říká jen ona. "Co zase?" Zaúpím otráveně a otočím se jejím směrem. "Možná bys tu měla zůstat, aspoň do večera." Navrhne. "Proč máš o mě najednou takovou starost? Moje bezpečí tě přeci nikdy nezajímalo." "To není pravda." Zavrtí hlavou. Protočím oči a vkročím na ulici, hledající ve své kabelce klíče od auta. "Ale co když..." Anniny další námitky přehluší skřípění gum, které má na svědomí černá dodávka, řítící se k nám.