Lost Boys |FF One Direction cz|

-Mine-

Takže, nejprve taková maličkost, na kterou jsem byla upozorněna, jen pro ujasnění, kdyby došlo k omylu :) ONE DIRECTON v této povídce NEEXISTUJÍ :) v kometáři jsem se dočetla, že to zatím nebylo poznat, tak jen pro ujasnění :)

Jako další mám jednu asi dobrou zprávu :) Chtěla bych dodržovat jistý harmonogram a to tak, že každý den ráno by měla přibýt jedna kapiotola, to je celkem fajn, nemyslíte? :O 

Dále, kdo jsou nejlepší čtenáři na světě? No přeci vy! Tahle povídka je tu dva dny a má pouhé tři, teď už čtyři kapitoly a na té poslední je 50 přečtení, to jako vážně?! :O vy jste naprosto dokonalý a já nemám slov!!! A to jsem se bála, že to nikdy číst nebude :( :D

Všem moc děkuji a přináším vám novou kapitolu, snad se bude líbit :) 

Na něco takového jsem nebyla připravená, nikdo by nebyl. 

Dodávka přibrzdí u okraje chodníku a zadní, posuvné dveře se prudce otevřou. Spatřím dvojici ozbrojených mužů v kuklách a než stačím jakkoli zareagovat, ucítím pevný stisk na svém zápěstí. Vyděšeně pohlédnu na neznámého muže a snažím se vyprostit z jeho sevření, marně. Popadne mě kolem pasu a táhne k dodávce. 

Otočím se na Annu a spatřím druhého muže, jak ji podává balíček bankovek. Vycítí můj pohled a na okamžik vzhlédne, ve tváři provinilý výraz. Nemám ji to za zlé, nejsme přeci kamarádky.  

Snažím se uklidnit a vzpomenout si na základy sebeobrany, které jsme braly ve škole o hodinách tělesné výchovy, ale můj mozek odmítá spolupracovat, stejně tak mé tělo. Cítím se jako hadrová panenka. Slabá, bezmocná, vydaná na pospas svému osudu. Ovládne mě panika. Začnu se vzpírat ještě urputněji, než předtím a podaří se mi částečně osvobodit. Neváhám, tohle je má jediná šance, jak se dostat na svobodu. Rozmáchnu se volnou rukou a uštědřím muži ukázkový, pravý hák. Zaslechnu zlověstné zapraskání a mé zápěstí se ocitne v jednom ohni. Muž bolestně zaúpí a jeho stisk povolí. Než se ke mně stačí dostat jeho společník, už utíkám ulicí k nejbližší odbočce na hlavní silnici. 

Zatočím do tmavé, úzké uličky a aniž bych zastavila, ohlédnu se přes rameno. Získala jsem cenný náskok, který se každou promrhanou vteřinou stále snižoval. Zmizím za dalším rohem a ocitám se ve slepé uličce. Po mé pravé straně se tyčí drátěný plot, na jehož druhé straně je silnice, má jediná úniková cesta. 

Zaváhám, ale blížící se dusot nohou mě donutí okamžitě jednat. Stále mám na sobě oblečení, ve kterém jsem šla předchozí noci do klubu a vysoké podpatky ani přiléhavě mini šaty mi můj útěk nijak neusnadňují. 

Zuji si lodičky a zasunu špičku nohy do železného oka. Rukou se vytáhnu nahoru a pokračuji ve šplhání, až dokud nedosáhnu úplného vrcholku plotu, který je chráněn ostnatým drátem. Slyším hlasy a déle již neváhám. Opatrně přehodím jednu nohu přes plot a snažím se vyhnout kontaktu s ostnatým drátem, marně. Když se železné hroty zaryjí do mého předloktí, bolestně syknu, ale pokračuji dál. Podaří se mi přehoupnout na druhou stranu, ale nadcením své schopnosti a jsem potrestána zakolísáním. Podklouzne mi noha a já cítím, že padám. Zpanikařím a chytím se vrcholku plotu. Ostnatý drát se mi zaryje hluboko do dlaně. Vykřiknu a pustím se. Pád není příliš dlouhý, ale za to bolestivý. Dopadnu na nohy a ucítím bodavou bolest v kotníku. Podlomí se mi kolena, která si při pádu na asfaltovou zem nehezky odřu, ale na tom v tu chvíli nesejde. 

Přicházejí, už jsou tak blízko, ale dělí je ode mě plot, který se neodvažují přelézt. Na nic nečekám, zatnu zuby a donutím se vstát, čelit své bolesti a pokračovat v útěku. Jsem už téměř na konci uličky, když mi cestu ven zatarasí nablýskané, černé Camaro. Zastavím se uprostřed kroku a zakrvácenou rukou se opřu a cihlovou zeď, abych se udržela na nohou.  

Dveře řidiče se otevřou a ven vystoupí vysoký muž s vypracovaným tělem, jehož svalnaté paže jsou pokryté spletí mnoha tetování. Sundá si sluneční brýle a pravou rukou zajede do blond rozcuchu, který si ledabylým gestem prohrábne. Zády se opře o přední kapotu auta a ruce si založí na hrudi, koutky úst zdvižené v nepatrném, vítězném úsměvu. Upřeně mi hledí do očí, téměř nemrká a jeho ledový klid mě dohání k šílenství. 

Začnu před ním ustupovat, i když moc dobře vím, že není cesty ven. Zvedne ruce v utěšujícím gestu, naznačující, abych se uklidnila. "Nehodlám ti ublížit, ale budeš muset jít se mnou." Zavrtím hlavou a zvýším rychlost svého ústupu. "Chceš si snad ublížit ještě víc? Buď rozumná a nastup do auta." Nakáže mi, ale nehodlám ho poslechnout, další krok zpět mi odhalí mezeru mezi domy, dost širokou na to, abych se jí protáhla. Zoufale se pokusím o poslední vzdor, seberu všechny své zbývající síly a dám se opět na útěk.  

Rukami se přidržuji postranních zdí a klopýtám stísněným prostorem za vidinou svobody. Uctím řezavou bolest, která projede mým chodidlem, ale nezastavím se, abych zjistila, co se stalo. Když se po chvíli otočím, spatřím své krvavé otisky, táhnoucí se od hromádky střepů. Do očí mi vyhrknou slzy, které setřu hřbetem ruky a pokračuji v cestě. 

Vím, že je jen pár metrů za mnou, slyším ho, cítím ho. Nedostanu se ani za polovinu, když se kolem mého pasu obmotají dvě silné ruce a zdvihnou mě do vzduchu. Zaječím a začnu kolem sebe kopat. Z očí se mi řinou proudy slz a z úst se mi derou zoufalé vzlyky. "Pomoc!" Křičím, ale nikde poblíž není nikdo, kdo by vyslyšel mé volání. "Pusť mě! Prosím!" Jeho stisk nepatrně povolí, ale nepustí mě.  

"To bude dobrý, neboj." Pronese šeptem, nesoucí mě ke svému autu. Má váha pro něj nic neznamená, vzpírat se je zbytečné, přesto v tom pokračuji. "Pššt, je to v pořádku, všechno je v pořádku." Chlácholí mě, ale strach, zatemňující mou mysl, mi nedovoluje přestat vzlykat a zmítat se v jeho náruči. Otevře dveře spolujezdce a sáhne do přihrádky, z které vytáhne stříbrnou pásku, kterou mi hbitě obmotá kolem zápěstí i kotníků a sváže je tím k sobě. Stále mě drží jednou rukou kolem pasu a tiskne mě ke své vypracované hrudi. "Jen pro jistotu, ano? Nechci, aby se ti stalo ještě něco dalšího." Zašeptá a zuby přetrhne pásku, poutající mé zápěstí.  

"Za tohle se omlouvám." Cosi vlhkého mi přitiskne na obličej. Zalapám po dechu a ucítím nasládlou vůni, která mi proniká do těla a obmotává se kolem mých nervových vláken, která pomalu ochabují. Ucítím závrať, podlomí se mi nohy a následně vidím jen nekonečnou tmu.   

Dusno. Cítím každičký kousek svého rozbolavělého těla a mé čichové buňky dráždí kovový pach krve. Závrať. Tepající, tupá bolest hlavy, která mi nedovoluje přemýšlet.  

Slyším mužský hlas, ale nerozumím slovům. Cítím lehké doteky na mé tváři, ale nejsem schopna se jim bránit. Tlak na mých zápěstích povolí, stejně tak na kotnících. Čísi ruce mě zvedají do náruče a nesou neznámo kam. S vydáním nemalého úsilí se mi podaří pootevřít oči.  

Spatřím luxusní, moderní vilu, jejíž rozlehlé pozemky jsou obehnané vysokou zdí. Párkrát zamrkám, abych udržela oči otevřené, ale nakonec to vzdám a můj svět se opět ponoří do temnoty, ale ne na dlouho.  

"Rylance..."  

Všechny mé smysly se vrací do původního stavu.  

"Vstávej."  

Poznávám jeho hlas. Ne, to nemůže být pravda. Prudce otevřu oči a pohlédnu do jeho tváře. Sklání se nade mnou, v očích divoké jiskřičky touhy. Zdvihnu se na loktech a snažím se od něj odtáhnout do bezpečné vzdálenosti, ale ta neexistuje, před ním nejsem v bezpečí nikde. Ušklíbne se a stáhne mě zpátky. "Utíkání už bylo pro dnešek dost." Pronese pobaveně a odhrne mi z tváře neposedný pramen vlasů. "Teď už jsi moje a mě nikdo neuteče." 

Všichni jste jistě poznali našeho sladkého, blond únosce v Camaru, který v této povídce nebude až tak úplně vzorným chlapečkem,..uhádnete podle trileru, nebo toho, co jste se dočetli, kdopak Niall je? Co dělá? Čím se v uvozovkách živí? :O