Lost Boys |FF One Direction cz|

-Victim-

Ahoj všichni!!! Takže, máme tu extra dlouho kapitolu, na kterou jsem náležitě hrdá, snad vás nezklamu a čtení si užijete!!! :)

Oběda se ani nedotknu. Angela protestuje a snaží se mi domluvit. Několikrát odběhne zpět do kuchyně a vrací se s dalšími podnosy, plnými nejrůznějšího jídla, ale neuspěje. Nakonec to vzdá a zarmouceně odchází, nechávající mě napospas mým pochmurným myšlenkám. 

Celý zbytek dne prosedím u prosklené stěny a pozoruji podzimní New York, žijící si svým vlastním, chaotickým životem. Daří se mi poznat několik nejvyšších mrakodrapů, kde sídlí významné firmy, s kterými obchoduje můj otec a odhaduji, že nebudeme daleko od klubu Jakyll&Hyde. Zaynova vila musí ležet hned za městem, ale bližší polohu určit nedokáži. 

S blížícím se večerem má nervozita postupně narůstá. Přichází Angela s večeří a ani tentokrát se ji nedaří donutit mě něco sníst i přes onen fakt, že snaží ještě urputněji, než při obědě. Marně se ji snažím vysvětlit, že nejsem ve stavu, kdy bych byla schopná cokoli sníst. Můj žaludek je sevřený a silně pochybuji o tom, že bych v sobě udržela byť jen jediné sousto. Po několika dlouhých minutách se mi povede Angelu odehnat a vydobýt si tak samotu, která se stala mým vítaným společníkem.  

Čekám, čekám na něj a v hlavě se mi odehrávají ty nejděsivější scénáře toho, co se mnou udělá. Přemáhá mě únava, ulice New Yorku se pozvolna propadají do neprostupné temnoty a s nimi i má mysl.  

Ráno přichází až příliš brzy. Zamžourám do ostrých, slunečních paprsků a převalím se na druhý bok. Cosi je špatně. Jsem si jistá tím, že se mi podařilo usnout na podlaze, ale probouzím se v posteli, po uši zachumlaná v přikrývce. Nespokojeně se zavrtím a marně se snažím přijít na to, co se v noci stalo. 

"Copak, na zemi to bylo pohodlnější?" Vymrštím se do sedu a setkám se s jeho upřeným pohledem. Má na sobě jen tmavé džínsy a podle vlhkých vlasů odhaduji, že právě vylezl ze sprchy. "Chceš snídat tady, nebo dole?" Už se nadechuji k námitce, ale zarazí mě, jako by mi snad četl myšlenky. "Neptám se tě, jestli máš hlad, ale kde chceš snídat. A jen mezi námi, tím, že nebudeš jíst, mi nijak neublížíš, zkus raději poškrábat lak na jednom z mých aut." Poradí mi a přetáhne si přes hlavu bílé triko s krátkým rukávem, které odhaluje jeho potetované paže. "Takže, postel, nebo jídelna?" Zopakuje svoji předchozí otázku, čekající na moji odpověď. "Postel." Ušklíbne se a vklouzne do černého, sportovního saka. "Jak si přeješ." Urovná si límeček a sáhne po zlatých rolexkách, položených na konferenčním stolku. "Hned jsem zpátky." S tím zamíří ke dveřím, kterými vyjde na chodbu a zmizí mi z dohledu. 

Nepatrně se mi uleví, ale špatný pocit mě neopouští. Jsem proti němu bezbranná, vydaná na pospas jeho choutkám. Schoulím se do klubíčka a přitáhnu si peřinu blíž k tělu. Nevědomky se otočím k prosklené stěně a pohlédnu na svět tam venku. Na svět, jehož součástí už nikdy nebudu, protože jsem se stala majetkem bezcitného zvířete. 

Z mých myšlenek mě vytrhne až Angelin příchod. "Dobré ráno slečno." Usměje se a já ji úsměv bezděčně oplatím. V rukách drží dva podnosy se snídaní, jeden odloží na konferenční stolek, zatímco druhý mi složí do klína, načež pospíchá posbírat hromádku Zaynova oblečení, povalující se vedle pohovky. Odložím podnos na noční stolek vedle postele a lehnu si na bok, sledující Angelino počínání. "Jak dlouho už tu pracuješ?" Zeptám se. Vykání mi Angela zakázala předchozího dne, prý se to nehodí, vzhledem k našim rozdílným postavením, což jsem tak úplně nepochopila, Já byla Zaynův vězeň, ona zaměstnanec. Jestli měl někdo někomu vykat, tak já jí.