Lost Boys |FF One Direction cz|

-Bet-

Ano, já vím, trvalo mi to a aby toho nebylo málo, kapitlka, kterou přidávám, je až žalostně ubohá a krátká :/ přesto důležitá!!! Dokážete uhodnout které okamžiky jsou tak podstatné? :O 

Slib je slib, nic není za darmo a dluhy se mají vždy splácet. Tři věci, které mi byly už odmala vtloukány do hlavy. Možná právě proto jsem necouvla a krátce po osmé hodině večerní poslušně nasedla do Niallova auta a nechala se odvézt na opačný konec města, aniž bych věděla, do čeho jdu.  

Neptala jsem se na svolení, koho taky? Angely? Nebo snad Liama? To určitě. Měla jsem klíče, které byly něco jako propustkou z mého vězení a já své nově nabité svobody hodlala využít. 

"Vítej v kotli krásko."  

Stojím na ochozu jedné z nejvyšších budov komplexu skladišť za městem a shlížím na stovky lidí, shromažďující se okolo osmi sportovních aut s podsvícenými podvozky a křiklavě barevným lakem.  

Kolem skladišť je vztyčený drátěný plot, držící nezvané návštěvníky venku, ale tahle banda si z toho očividně nic nedělá a osvícená skladiště využívají jako závodní dráhu pro pouliční závody.  

"Kotel?" Povytáhnu obočí a otočím se k Niallovi, opírajícímu se o zábradlí. "Tak tomu tady říkáme. V mém světě je to, co vidíš, středem veškerého dění." Sáhne do kapsy světlých, potrhaných džínsů a vytáhne krabičku cigaret. "Oficiálně tyhle prostory slouží jako hlavní New Yorské skladiště, ale v noci tu nikdo není a hlídače je snadné podplatit." Pokrčí rameny a zapálí si. "Takže, tohle děláš, když zrovna neunášíš náctileté holky z ulice?" Potáhne z cigarety. "Spíš když zrovna nedělám Zaynovi poskoka." Odfrkne si a kývne k závodním autům. "Vsadíme se?" Zahlédnu na jeho tváři vyzývaví úsměv. "Co myslíš, kdo z nich vyhraje?" Pozorně si prohlédnu všech osm závodníků i jejich auta, do kterých právě nasedají. "Tohle není fér, ty je znáš, víš jak jezdí." Namítnu. "Bojíš se?" Našpulím pusu a založím si ruce na hrudi. "Ne, vsázím na modrý Porsche." Jsem na sebe náležitě hrdá, jelikož se mi podařilo správně identifikovat značku auta, což je v mém případě zázrak, nejsem zrovna znalec. "Dobrá volba, ale vyhraje zelené BMW." Napřáhne ke mně ruku. "O co se vsázíme?" Zacukají mu koutky. "Když vyhraju, v pátek pojedeš závod." Vykulím oči. "Cože?" Odhodí nedopalek cigarety na zem. "Seženu ti auto a zaplatím za tebe startovné, zbytek bude na tobě." Zamračím se, ale nakonec přikývnu. "Dobře, ale když vyhraju já, dohlídneš na Annu, aby se nedostala do potíží." Zaúpí a rukou zajede do vlasů. "Proč ti na ní tolik záleží? Je to jen obyčejná feťačka." Nechápe. "To není tvoje věc." Protočí oči. "Fajn, platí."  

Až do poslední chvíle jsem věřila, že vyhraju. Ale teď vážně, jaké byly mé šance? Jedna ku osmi? Popravdě bych typovala, že mnohem, mnohem menší... 

Nemluvila jsem s Niallem celou zpáteční cestu a hodlala ho naštvaně ignorovat ještě několik následujících dní. Samozřejmě, že vyhrál a od začátku moc dobře věděl, jak to dopadne. Snažila jsem se smlouvat a přesvědčit ho, že má maličkost za volantem sportovního auta rovná se jasná katastrofa, ale marně. Tvrdohlavě si stál na svém a já netušila, co tím získá?  

Zavřu za sebou dveře ložnice a aniž bych rozsvítila, shazuji ze sebe oblečení, mířící rovnou do koupelny. "Kdes byla?" Polekaně vyjeknu a šlápnu si na nohavici džínsů, které mám už napůl sundané. Klopýtnu a za doprovodu tupé rány se skácím k zemi.  

Ložnicí se rozlehne pobavený smích, následovaný ostrým světlem, jehož původcem je skleněný lustr, zavěšený na stropě. "V pořádku?" Vzhlédnu.  

"Co tu děláš?" Zamračím se a odstrčím jeho nabízenou ruku, Nepotřebuji pomoc, obzvlášť ne od něj. Povzdechne a i přes mé námitky mě popadne za boky a lehce vytáhne na nohy. "Jdu tě zkontrolovat." Odpoví mi, aniž by mě pustil ze svého obětí. Protočím oči a vysmeknu se mu. "Zkontrolovat? Nebylo ti spíš náhodou trochu těsno v kalhotách?" Povytáhnu obočí a pokračuji ve své cestě do koupelny. Následuje mě, ve tváři ublížený výraz. "To si opravdu myslíš? Že mi jde jen o sex?" Uchechtnu se. "A o co jinýho? Sex, nebo pomsta Zaynovi, vyber si." Pokrčím rameny a vlezu do sprchy. "Jak chceš, mysli si to dál, na tom nesejde." Pronese lhostejně a podle kroků soudím, že míří ke dveřím ložnice.  

V rychlosti se osprchuji a unaveně vlezu do postele. Usnu během chvíle a na několik vzácných hodin se mi díky tomu podaří uniknout z kruté, nenáviděné reality.  

"Zayne zvedni to." Zamumlám v polospánku, reagující na vyzvánějící mobil. Odpovědi se ale nedočkám a mobil si nadále vesele vyzvání. Zaúpím a poslepu zašmátrám na nočním stolku. Mé prsty zavadí o nervy drásající, plastovou krabičku, kterou pevně uchopí a přiloží ji k mému uchu. "Prosím?" Zívnu.  

"Ne, říká se děkuji." Vymrštím se do sedu a volnou rukou si promnu obličej. "Zayne?" Z telefonu se ozve pobavený smích, očividně si mé zmatení užívá. "Víš kolik je?!" Zavrčím podrážděně a padnu zpět do peřin. "Já ano zlato, ale víš to ty?" Letmo pohlédnu na nástěnné hodiny a nepatrně se zamračím. Malá ručička se blíží ke dvojce, zatímco velká kolísá mezi devítkou a dvanáctkou.  

"Vím." Vydechnu a neochotně vstanu z postele. "Nech mě hádat, v noci si využila své nově nabité svobody." Souhlasně zamručím a klopýtám k šatníku, vytahující nesourodé kousky oblečení, do kterých se začnu soukat. "Angela ti vybrala šaty na večer. Kdybys nespala, mohla sis je dojet koupit sama." Šaty na večer? Chvíli zmateně hledím na svůj odraz v zrcadlových, posuvných dveří vestavěného šatníku, než mi dojde, o čem je řeč. "Vážně tam musím?" Povzdechnu. "Nemusíš." Takovou odpověď jsem neočekávala. "To myslíš vážně?" Zapochybuji. "Ano, myslím to vážně." Mé zmatení dosáhne nejvyšší úrovně. "Ale byl bych moc rád, kdybys se mnou šla."