Lost Boys |FF One Direction cz|

-My old friends-

♦ Taaakže po milionu let další kapitolka!! :D jste naprosto úžasný a já si moc vážím toho, se mnou máte takovou trpělivost, opravdu hrozně moc děkuju :3 

Pravděpodobně jsem se zbláznila a nebo si při jisté "nehodě", kdy jsem ztratila paměť, způsobila ještě krvácení do mozku a ten si teď vesele stávkuje, topící se v moři...ne tuhle myšlenku nedokončím, na to je až příliš nechutná a obsah mého žaludku příliš cenný, než abych ho vyklopila na chodník. Dobrá, tohle bylo taky trochu nechutné. 

Unaveně si dlaní promnu obličej a zakloním hlavu, hledící na bůh ví kolika set patrový mrakodrap. Fajn, uznávám, že možná trochu přeháním. Moderní budova, před kterou jsem už dobrých dvacet minut nečinně postávala a váhala, mám-li jít dovnitř, nebo to raději otočit a vrátit se, měla standartních osmdesát pater a nezdála se ničím výjimečná. To samé se ovšem nedalo říci o jejích obyvatelích.  

Vkročím do luxusní, rozlehlé recepce, snažící se udržet si sebevědomý, lhostejný výraz alá já jsem někdo a vy ostatní se tu přede mnou budete plazit po zemi, nebo to neskončí dobře. Když zhlédnu svůj odraz v jednom z mnoha zrcadel, pokrývajících stěny recepce, překvapeně se zastavím. Přes veškerá má očekávaní vypadá můj výraz věrohodně.  

"Mohu vám pomoci slečno?" Trhnutím se otočím za hlubokým, mužským hlasem a stanu tváří v tvář pravděpodobně recepčnímu, který by se spíš uchytil jako vyhazovač v nočním klubu. "Já-" Zaváhám, ještě pořád se mohu otočit a prostě odejít. "Hledám pana Stylese." Tak teď už to s tím odchodem tak žhavý asi nebude.  

Dlouhou chodbu osvětlují jen nástěnné lampy, vrhající kolem sebe děsivé stíny. Bože, proč si tu pořádně nerozsvítí? Copak si svoje mafiánství musí utvrzovat atmosférou jak z béčkového hororu?  

Recepční, lomeno vyhazovač, lomeno noční hlídač, soudím dle zbraně za páskem jeho kalhot, mě vede k dvoukřídlým, mahagonovým dveřím v nejvyšším patře tohohle zpropadeného bludiště. Nemít doprovod, dozajista tu zabloudím.  

Dvakrát zaklepe a trpělivě vyčkává na odpověď, které se mu dostane hned vzápětí. "Dále."  

Jednou rukou otevře dveře, zatímco druhou mě postrčí do místnosti, načež zaslechnu klapnutí západky. Už není cesty ven, je nejvyšší čas, čelit tváří v tvář svému osudu.  

Jestli je tohle můj osud, tak se mu popravdě nemám chuť nijak vzpírat. Sedí v koženém křesle za deskou mohutného, pracovního stolu, ruce složené za hlavou. Dva smaragdy zčásti halí neposedné kudrliny, které nijak nezadrží ani čelenka, kterou se je marně snaží stáhnout. Bílé triko s krátkým rukávem těsně obepíná jeho bicepsy a odhaluje spleť inkoustových map, navždy vepsaných do jeho kůže.  

Zpříma pohlédne do mé tváře a nevěřícně zalapá po dechu, zatímco já nervózně žmoulám rukávy svého pastelově růžového svetříku, v kterém se upřímně cítím trochu hloupě, vzhledem k tomu, v jaké společnosti se momentálně pohybuji. Asi bych si měla obnovit šatník.  

"Rylence?!"  

Prudce vstane a zamíří ke mně. Automaticky ustoupím, rozhlížející se kolem v marné snaze najít něco, co by mi v nouzi posloužilo jako zbraň. Proboha proč jsem tak pitomá! Žiji s mužem, který má větší zásoby zbraní, než armáda USA a nakráčím si to sem s prázdnýma rukama a ještě k tomu v tomhle stupidním, růžovým svetříku, který mě nehorázným způsobem irituje! 

"Ty žiješ." Vydechne, zachovávající mezi námi téměř metrovou vzdálenost.  

"Vypadá to tak." Pokrčím rameny, ano velmi inteligentní odpověď. "Co se stalo? Jak-" "Nevím." Přeruším ho v kladení otázek, na které mu nemohu dát odpovědi, jelikož je neznám.  

"Probudila jsem se u Oliviie a zjistila, že si nic nepamatuju. Nějaký čas jsem u ní zůstala, ale pak se ukázalo, že mi vlastně lhala a zabila Annu-" "Počkat!" Zarazí mě. "Ztratila jsi paměť?!" Zachmuří se. "Ano..." Potvrdím. "...a Olivia zabila Annu." Zopakuji, jelikož mi to přijde jako celkem podstatná část příběhu. "Tak jsem utekla a narazila na Liama, ale toho pak zajmul Zayn a dal ho Ashtonovi, tedy pokud jsem to z jejich rozhovoru dobře pochopila, každopádně Liam utekl, za což se Zayn Ashovi posmívá, ale to tě asi nezajímá, uh-" Nejistě přešlápnu z nohy na nohu, co to sakra melu za nesmysly?! Vzpamatuj se! "No a dneska večer mi volala Ed, to je kamarád, pracoval pro Olivii, ale odešel od ní, protože po ní jde teď Zayn a zabije všechny, co s ní mají něco společného. Ještě než odešel, řekl mi pár věcí z mé minulosti a poslal mě sem." Dokončím svůj zmatený, vyčerpávající monolog. 

"Trochu se v tom ztrácím, Zayn se přátelí s Irwinem?" Svraští nespokojeně obočí. "Ashem? Vypadalo to tak." Přikývnu. "Proč se Zayn zajímá o nějakou Olivii?" Nechápe. "Protože Oliviia je Boss? Hádám." Pokrčím rameny. "Boss?!" Vyjekne. "A taky jeho bejvalka, podle všeho." Zamumlám, ne, nežárlím. "A ještě Ashtonova sestra."   

"Harry?!"  

Dveře do kanceláře se prudce otevřou a dovnitř vpadne udýchaný blonďáček. Když mě spatří, zbledne. "Ray?" Zašeptá a několikrát rychle zamrká načež se nadšeně rozesměje. "Pohněte vy dva! Tohle musíte vidět!" Křikne do chodby. Netrvá dlouho a ve dveřích se objeví dívka jen o něco málo starší, než já s modrookým hnědovláskem po boku. Hádám, že i oni paří do mé minulosti.  

"Ray?!" Vypískne dívka a vrhne se mi kolem krku. Klopýtnu a nebýt páru svalnatých rukou, které mě zachytili v polovině pádu, skončila bych na zemi.  

"Lucy pusť ji."  Nakáže Harry dívce, když zpozoruje, že mi to není zrovna příjemné. Přeci jen, jsou to pro mě cizí lidé. "Ale-" "Říkám ti pusť ji!" Zvýší nepatrně hlas a jakmile ode mě Lucy odstoupí, sundá své ruce z mého pasu.  

"Jak vidíte, Ray je naživu, ale ztratila paměť." Šokované výrazy ve tvářích mých přátel z minulosti byl vskutku vtipný. "Co? Jak?" Nechápe blonďáček. "To není podstatně." Odbyde ho Harry. "Podstatné je to, že máme o starost méně, Ray je zpátky a Zayn si jde pro Bosse." Oznámí, zatímco můj pohled nevědomky zabloudí k nástěnným hodinám nade dveřmi.  

"Sakra!" Vyjeknu, čímž na sebe strhnu pozornost všech přítomných. "Já-já musím jít." Vykoktám. "Cože? Kam?!" Mračí se Harry. "Domů." Nechápavě zavrtí hlavou. "Kam domů?" "K Zaynovi." Ztuhne. "Ray on není tvůj domov, je to jen zasranej parchant, kterej ti v jednom kuse ubližoval!" Křikne podrážděně. "Teď je to jinak." Namítnu a zamířím ke dveřím. "Ray ne! Stůj!" Neposlouchám ho, musím se vrátit dřív, než Zayn a vzhledem k tomu, že do svítání zbývá jen necelá hodina, bude to závod s časem.  

Doběhnu k výtahu a nedočkavě stisknu tlačítko na přivolání kabiny. "Ray?" Ohlédnu se přes rameno a věnuji Lucy letmý úsměv. "Nesnaž se mě zastavit, prosím, chci se vrátit, já Zayna-" Zarazím se, opravdu? Vážně jsem právě málem řekla slovo na M, které se nikdy neříká? "Nejdu tě zastavit, i když Harry mě o to žádal, má o tebe strach, teď jsi se vrátila a už zase mizíš." Povzdechne, ale vzápětí se usměje. "Na, vezmi si ji. Už jednou jsem ti ji půjčila a hodně ti pomohla, doufám, že se bude hodit i tentokrát." Vtiskne mi do ruky stříbrnou zbraň, načež se otočí a odkráčí zpět do Harryho kanceláře.