Lost Boys |FF One Direction cz|

-The key-

♦ Moc se omlouvám, že to tak trvalo, ale bohužel, času je málo a mých zájmů hodně :( každopádně vám přináším další kapitolku a doufám, že nezklame :)

"Jahodu, nebo pomeranč?"  

Nepatrně se zamračím, pohled upřený na dvě krabice ovocných džusů odlišných příchutí. 

"Já-já nevím." Zamumlám nejistě a nesměle pohlédnu do Edových průzračně modrých očí. Povytáhne obočí. "Nevíš, protože se nemůžeš rozhodnout, nebo proto, že..." Nechá větu vyznít do ztracena. Nemusí nic říkat, přesně vím, na co myslí. "Nevím, jak chutnají, nepamatuji si to." Povzdechnu.  

Vím, jak jahody a pomeranč vypadají, vím kde rostou a jak je připravit, ale netuším jak chutnají, nebo, voní. Nemám ani nejmenší ponětí, jaké je mé oblíbené jídlo, pití či barva. Nevím, jakou jsem poslouchala hudbu, na jaké filmy se dívala, jaký styl oblečení nosila. Přišla jsem o všechno, o samu sebe. Má mysl byla bludištěm, z kterého nebylo cesty ven. Obklopovala mě jen temnota a prázdnota.  

"Um..." Rukou si ledabyle prohrábne vlasy a věnuje mi zářivý úsměv. "To nevadí, uděláme to jednoduše." Ze skřínky nad kuchyňským pultem vyndá druhou skleničku a postaví ji vedle té první. Obě sklenice během chvíle naplní džusem, světle červeným a zářivě oranžovým. Natáhnu se pro pomerančový džus a váhavě usrknu ze sklenice.  

"Fuj, je to hořký." Zašklebím se, což u Eda vyvolá neodolatelné nutkání se pobaveně ušklíbnout. Protočím oči a sáhnu po jahodovém džusu, který mě nanejvýš uspokojí. "Myslím, že máme vítěze." Zašklebí se Ed a pomerančový džus uklidí zpět do lednice. Když se otočí, před očima se mi z neznámého důvodu mihne blonďatá kštice a tvář neznámého chlapce, jehož oči jsou téměř identické s těmi Edovými. Překvapeně zamrkám.  

"V pořádku?" Nejistě přikývnu a našpulím pusu. "Ede? Byl jsi někdy blond?" Zatváří se zmateně. "Já?" "Ano, ty." Potvrdím. Pobaveně se rozesměje a zavrtí hlavou. "Ne, to opravdu nebyl, proč se ptáš?" Pokrčím rameny. "Jen tak." Zašeptám téměř neslyšně, pohled upřený k poloprázdné sklenici.  

"...kurva zmlkni!" Polekaně sebou škubnu a otočím se k vchodu do kuchyně, sousedící s prostornou halou. Slyším dívčí křik, následovaným tupou ránou a tříštěním skla. Svraštím obočí a sklouznu z barové židličky. "Rayle..." Zadrží mě Edova ruka, obmotávající se kolem mého zápěstí. Věnuji mu zmatený pohled, v očích nevyslovenou otázku. "Bude lepší, když zůstaneš tady." Pronese vážným hlasem a jeho ruka se přemístí na mé rameno. "Posaď se." Nasměruje mě zpět k pultu. "Odpočívej. Za chvíli se vrátím a uvařím ti něco k jídlu, ano? Cokoli budeš chtít, jen si řekni." Mrkne na mě a sám zamíří k průchodu do haly. "Jen nikam nechoď, platí?" Váhavě přikývnu a sleduji, jak Ed odchází.  

Křik, nadávky, hlasité rány, pláč. Jak mám zůstat v klidu, jak mám jen nečinně sedět a čekat. "Budeš už do prdele zticha!" Hrubý, mužský hlas rozechvívá celé mé tělo. "Uklidni se Paule!" Okřikne neznámého Ed. "Vezmi ji za šéfem a koukej, ať z ní něco zbyde." Rozkáže. Netrvá dlouho a Ed se vrací do kuchyně, ve tváři neurčitý výraz. "Všechno v pořádku?" Špitnu, nedokáži se zbavit špatného pocitu. Tohle je špatně, tihle lidé jsou špatní, nepatřím mezi ně, nejsem jako oni. Nebo snad ano? Kdo vlastně jsem? "Ano, v pořádku." Potvrdí Ed s letmým úsměvem. "Takže, co to bude princezno? Šéfkuchař se hlásí do služby."  

Seznam věcí, které o Edovi vím, by začínal pravděpodobně bodem, pojednávajícím o tom, jak výborný kuchař je. Svůj výtvor mi představil jakožto zapékané těstoviny se čtyřmi druhy sýra, brokolicí a kuřecím masem. V tu chvíli, kdy jsem si do pusy strčila vidličku s prvním soustem, mi nezbývalo nic jiného, než prohlásit, že je to nejlepší jídlo, které jsem kdy jedla. Nutno podotknout, že když se to vezme kolem a kolem, tak také jediné jídlo, které jsem kdy jedla, respektive jehož chuť jsem si pamatovala.  

"Ede?" Jmenovaný protočí oči a odloží svoji vidličku vedle poloprázdného talíře. "V kuchyni!" Křikne na odpověď. "Mohl bys na moment?" Nakoukne do kuchyně Liv. Ed ji bez námitek vyhoví a zamíří za ní do haly. 

Váhám, ale strach a má zvědavost nedají jinak. Nevěřím jim, cosi přede mnou tají, vím to. Jejich chování, to jak se na mě dívají, jak si rozmýšlí každé slovo, než ho vysloví nahlas...cosi je špatně a já hodlám přijít na to, co.  

Vstanu a po špičkách se připlížím k průchodu do haly. Tělem se přitisknu k chladné zdi a opatrně vykouknu ven. Ed s Liv postávají u schodiště do patra a o čemsi horlivě diskutují. Oba se zdají naštvaní. Ed se mračí, zatímco Liv mu před obličejem divoce gestikuluje rukama. Snažím se zaslechnout jejich rozhovor, ale doléhají ke mně jen útržky vět. Musím se dostat blíž. Zhluboka se nadechnu a pohledem přejedu celou místnost. Nenacházím moc míst, kde by bylo možné se ukrýt, nakonec se ale rozhodnu zariskovat.  

"...mě nezajímá, co sis myslel!" V podřepu se doplížím až k mohutné komodě, za kterou se nepozorovaně skrčím, naslouchající jejich rozhovoru.  

"Jsou to tvoji lidé, nemůžu za to, že se vyžívají v násilí a mlácení holek! To je tvůj problém, řeklas, že chceš někoho od Stylese, to samí jsem řekl i Paulovi a hle! Máš tu jeho malou děvku, co víc chceš?!" Prskne Ed a založí si ruce na hrudi. "Aby nebyla polomrtvá! To chci!" Zaječí Liv a následně povzdechne. "Která z nich to vůbec je? Feťačka, nebo ta co špehovala Ashtona?" Zajímá se. "Jak to mám vědět? Ty jsi s ní mluvila, ne já!" Odsekne. "Je mimo, mele dokola pořád jedno a to samý. Paul ji něco dal, musíme počkat, až se vzpamatuje." Zavrčí Liv a frustrovaně si rukou prohrábne vlasy. "Už jsme tak blízko, nedovolím, aby mi ten zkurvysyn zkazil všechny mé plány. Objeví se tu z ničeho nic a myslí si, že je nepřemožitelný." Pohrdavě si odfrkne. "Budeme muset chlapečkovi ukázat, kde je jeho místo." Zavrčí. "Nezapomínej, že raněný muž je nejnebezpečnější. Pohání ho bolest ze ztráty, zoufalství, výčitky a tohle všechno z něj dělá mocného protivníka." Varuje Liv Ed. "Nepřeceňuj ho, je to jen zamilovaný puberťák, který ztratil holku." Ed se pobaveně rozesměje. "Puberťák?! Copak jsi se zasekla v čase? Styles už dávno není puberťák a tady nejde o rozchod, žije s tím, že je Ryle mrtvá a to ho sžírá." "Nebuď tak dramatický a radši se postarej o to, aby Ryle pro všechny tam venku mrtvá zůstala. Mám teď něco na práci, běž."  

Hrkne ve mně. Urychleně se přesunu zpět do kuchyně a vyškrábu se na barovou židličku, pokračující v jídlu. "Chutná?" Otočím se za jeho hlasem a věnuji mu plachý úsměv. "Je to výborné." Přikývnu. Oplatí mi úsměv a sáhne po vidličce. "Říkal jsem si, že by bylo fajn, zajet odpoledne do města. Budeš potřebovat nějaké oblečení a mohli bychom skočit ke kadeřníkovi..." Navrhne. Zbytek věty neslyším, ztratí se v mých myšlenkách.  

"Radši se postarej o to, aby Ryle pro všechny tam venku mrtvá zůstala." 

Zní mi v uších hlas Liv.  

Proč? Proč si všichni myslí, že jsem mrtvá a proč by to tak mělo zůstat? Co mám společného s Harrym Stylesem? Vrahem, zlodějem a vyděděncem, od kterého se mám držet dál? Jsem zmatená, tolik otázek, na které nemohu dostat odpovědi, neexistuje nikdo, kdo by mi je mohl dát. Nikdo, až na dívku patřící ke Stylesovi, kterou Liv kdesi drží. Ona je klíčem ke všemu. 

♦ A je to tu! Ryle (Ray) už pochybuje o tom, zda.li je Liv ta dobrá! Všichni samozřejmě víme, že není! 

♦ Kohopak to asi zajala? Annu/Lucy? :D Já to vím a možná že někdo z vás také? :O