Lost Boys |FF One Direction cz|

-Without him-

Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak! Další kapitola je konečně tu! Moc děkuji za vaši trpělivost, budu se snažit teď opět přidávat častěji :( 

Kamkoli se podívám, vidím jeho. Jsem bez něj jediný den a už ho postrádám. Bojuji sama se sebou a marně se snažím zaměstnat, abych na něj už konečně přestala myslet.  

Zoufale se zavrtám hlouběji pod peřinu a rukou obejmou polštář, vonící po Zaynově drahé kolínské. Toužím po tom, mít ho v tu chvíli vedle sebe a moci se ho dotknout, ale zároveň jsem vděčná za to, že tomu tak není. Děsí mě ona skutečnost, že se stal nepostradatelnou součástí mého života. Po tom všem co, se stalo, bych ho měla nenávidět a držet se od něj co nejdál, ale opak je bohužel pravdou. Táhne mě to k němu a já nemám sílu se bránit.  

Mé nohy se dají automaticky do pohybu, když se ozve domovní zvonek. Během vteřiny už se natahuji po klice a otáčím klíčem v zámku. Doufám, modlím se, aby za dveřmi stál on, ale není tomu tak.  

"Co tu chceš?" Zamračím se, můj hlas zní nepřátelsky a chladně, nepoznávám ho. "Ray, prosím přestaň." Povzdechne sklíčeně. Povytáhnu obočí a založím si ruce na hrudi. "S čím mám přestat?" Nechápu. "S tím neustálým odháněním mě od sebe!" Zavrčí a bez vyzvání projde kolem mě do bytu. Zakoulím očima. "Jasně, klidně pojď dál." Zamumlám otráveně a zabouchnu za Liamem dveře.  

"Proč hrajeme tuhle stupidní hru? Proč mi nedovolíš, ti pomoct?!" Ztěžka dosednu na pohovku a sleduji jeho mohutnou postavu, přecházející po obývacím pokoji sem a tam. Je jako lev chycený v kleci. "Žádnou hru nehrajeme, jednoduše tě nechci mít ve své blízkosti, toť vše." Pokrčím lhostejně rameny, jeho pochod mě značně znervózňuje, ale snažím se to skrývat. "A co se tvé nabízené pomoci týče..." Věnuji mu významný pohled. "...vypadám snad, že pomoc potřebuji?" Odfrknu si.  

Konečně se zastaví a přesune se za opěradlo pohovky. Neparně se zachvěji a letmo mu pohlédnu do tváře. Usmívá se.  

"Co je?!" Štěknu a prudce vstanu, načež se otočím čelem k němu. "Prokoukl jsem tě." Pronese vážným tónem a udělá několik kroků mým směrem, instinkt velí k ústupu a já jsem rozhodnuta ho pro tentokrát poslechnout. "Můžeš utíkat, ale mě neutečeš a sama sobě taky ne." Povytáhnu obočí a vzápětí jsem nucena opět o krok ustoupit. "O čem to sakra mluvíš?!" Prsknu, zatímco koutky jeho úst se zvlní v mírném, provokativním úsměvu. "Vyhýbáš se mi kvůli tomu, co se stalo." "Cože?!" Uchechtne se. "Vyhýbáš se mi proto, že jsme se spolu vyspali." Povytáhnu obočí. "Jo, přesně tak." Neodpustím si ironický potlesk. "To jsi uhodl!" Zavrčím. "Vyhýbám se ti proto, že jsi kretén. A pokud je to všechno, co jsi chtěl vědět, můžeš se teď zase hezky otočit a vypadnout, ráda bych se vrátila do postele." Našpulí pusu a založí si ruce na hrudi. "Jsi naštvaná sama na sebe, protože se ti to líbilo." Věnuji mu výraz ve smyslu are you fuc#@!g kidding me, což ho donutí k širokému úsměvu. "Mám pravdu a nesnaž se to skrývat. Bojíš se, že by se to mohlo stát znovu, proto jsi se rozhodla mě jednoduše nesnášet." Jeho moudra už mě začínají opravdu štvát. "Jsi na omylu! Toho co se stalo lituju a nikdy, už se to nestane, nikdy!" Zdůrazním poslední slovo. "A to, že tě nesnáším je způsobenou tvou egoistickou povahou a neustálou potřebou všechny kontrolovat a ovládat!" Zavrtí hlavou. "Jsi roztomilá, když se vztekáš." "Já se ale nevztekám!" Ale ano, vztekám. Proběhne mi hlavou a nasupeně vydechnu. Neznám nikoho, kdo by mě dokázal vytočit tak nehorázným způsobem, jako to zvládal Liam. "Řekni, že mám pravdu a já odejdu." Vyjednává s lišáckým úšklebkem na tváři. "Nikdy!" Křiknu frustrovaně. "V tom případě tě k tomu budu muset donutit." 

Jeho silné ruce mě popadnou za pas a přitáhnou k jeho hrudi, o kterou se zapřu dlaněmi, snažící se vymanit z jeho sevření, marně. Jeho rty okamžitě zaútočí na můj odhalený krk a zanechávají po sobě vlhkou cestičku. Když jemně skousne moji kůži, proti své vůli slastně vydechnu. "Beru to jako souhlas s mým tvrzením." Zašeptá mi do ucha, načež se ode mě nečekaně odtáhne. "Až se rozhodneš přestat si hrát na uraženou a přijmeš nu skutečnost, že mě chceš, víš kde mě hledat." Mrkne na mě a se samolibým úsměvem zamíří ke dveřím. Nesnáším ho, hluboce a upřímně ho nesnáším, protože má pravdu. Chci ho.  

Od Liamovi večerní návštěvy uběhlo už několik dlouhých hodin, během kterých se bezúspěšně snažím usnout. Nesnáším ten pocit bezmoci, když netuším, co si počít. Už to nevydržím, déle už ne. Pohlcuje mě panika, prázdnota a strach, potřebuji opět cítit jeho dotek, potřebuji vědet, že je se mnou. V rychlosti se vyhrabu z peřin a vklouznu so světlých džínsů a svetříku. Během minuty už vybíhám z bytu s napůl oblečeným kabátkem a neobutými botami v ruce, které si nazuji až ve výtahu cestou do přízemí. Venku si stopnu taxi a řidiči nadiktuji adresu.  

Ložnice je prázdná, postel nedotčená. Svléknu si kabátek a odložím ho na koženou pohovku společně s kabelkou. Můj pohled zabloudí k Zaynově pracovnímu stolu, kde obvykle mívá odložený notebook, ale ten tam není. Zkousnu si spodní ret a zaváhám, znám jen jediné místo v domě, kde by teď Zayn mohl být.  

Několik minut bloudím potemnělým domem ve snaze najít pracovnu. Podaří se mi to jen díky nazlátlému pruhu světla, pronikajícího mezerou mezi nedovřenými dveřmi. Zatajím dech a opatrně nahlédnu dovnitř.  

Sedí za mohutným, mahagonový stolem, pohled upřený na tlumeně zářící obrazovku laptopu. Zdá se unavený, vyčerpaný. Rukou si promne obličej a zamrká, snažící se udržet při vědomí. Ucítím hřejivý pocit, rozlévající se mým tělem, odnášející všechno to zlé. Už nemohu být déle sama, není o čem přemýšlet.  

Mé klepání ho donutí zdvihnout pohled. Po druhé během několika málo hodin vidím v jeho tváři zmatení, tentokrát doprovázené neskrývanou radostí. "Ray.." Vydechne a prudce vstane od stolu, mířící mým směrem. Vkročím do místnosti a neslyšně za sebou zaklapnu dveře. Vtáhne mě do své náruče a obličej zaboří do mých vlasů. "Prosím, už mě nikdy nenechávej samotného." Zaprosí a stiskne mě o něco pevněji, jakoby se bál, že se snad rozplynu. "Nemohla jsem spát." Zamumlám, ruce omotané kolem jeho krku. "Půjdeme." Špitne a lehce mě zdvihne do náruče.  

Jeho kroky vedou zpět do ložnice, kterou se rozléhá vyzvánění mého mobilu, který jsem nechala v kabelce. Vyklouznu ze Zaynovi náruče, ignorující jeho nesouhlasné mručení a pospíchám k pohovce. "Teď ne, prosím." Zašeptá a jeho ruce se obmotají kolem mého pasu. Zády narazím jeho hruď, když si mě přitáhne blíž ke svému tělu. Letmo pohlédnu na číslo volajícího, Lucy. "Musím to vzít." Namítnu. "Nic nemusíš." Jeho rty se dotknou mé šíje a postupují ke krku. Přivřu oči a potlačím vzdychnutí, deroucí se na povrch. "Zayne..." Otočí mě čelem k sobě a jeho rty vyhledají ty mé. Svět kolem mě mizí, propadá se do nekonečné temnoty. Odhodím mobil na pohovku a přitáhnu si ho blíž k sobě. Lucy počká.  

Opravdu si myslíte, že Lucy počká? No...nechci nic napovídat, ale bohužel nebude mít možnost počkat...:O