Lost Boys |FF One Direction cz|

-Secret-

Strašně moooc se omlouvám, že jsem vás nechala včera bez kapitoly :( měla jsem nakupovací den a domů jsem dorazila vysílená a neschopná napsat ani řádku :( :( :( Proto vám to dnes vynhradím snad trochu povedenější kapitolou, která nám vrátí do děje jednu důležitou postavu :D 

A teď přišel čas na poděkování...nejradši bych tuhle kapiotlu věnovala úplně všem, ale musím zmínit kupu úžasných odob, které komentují jako o život  nutí mě psát dál, když si přečtu jejcih vzkazy, mám chuť nadšením ječet a taky brečet štěstím, rozesmějí mě a dělají mě hrdou na jedinou věc, kterou umím, na psaní... :3 :3 :3

BluBlaBlu, Eli Podrazilová, Natally_Horan. LuceNovkov, Adelce Hakalové a spoustěěěěě dalším!!!! :D Všem i těm které jsem nezmínila, abych nezdržovala, moooc děkju!!! 

A BluBlaBlu...jestli si opravdu myslíš, že mě tvé komentáře otravují, tak jsi na omylu!!!!! S každým dalším dílem se těším, co mi napíšeš a nemůžu se toho dočkat!!! 

Tak nakonec...všechyn vááás moooc miluju a tady máte pokračovaní!! :D

Má poslední šance, poslední vzdor, kterého jsem schopna. 

"Mohu vám pomoci slečno?" Zavrtím hlavou, "Všechno je v pořádku, zvládnu to." Zamumlám a nadále svádím předem prohraný boj s knoflíkem na světlých, upnutých džínsech, které mi Angela před chvíli přinesla, společně s hromadou tašek plných dalšího oblečení. Celá polovina Zaynova šatníku byla vyhrazena pro mé věci, které začala Angela pečlivě skládat do fochů a věšet na ramínka.  

S rukou omotanou bílým ručníkem, barvícím se krví do ruda, se i nadála snažím narvat knoflík do dírky a konečně si kalhoty zapnout. Zaslechnu povzdechnutí, které má na svědomí Liam, stojící čelem ke zdi, jako by byl na hanbě. Po chvíli už to nevydrží a se zavřenýma očima zamíří mým směrem. I přes mé protesty mi během vteřiny poslepu zapne knoflík a vrátí se na své původní místo. 

"Zvládla bych to sama." Zamumlám nesouhlasně a přes bílé tílko si přetáhnu béžové sáčko, ladící s lodičkami na jehlovém podpatku. Angela vystihla nejen moji přesnou velikost, ale také vkus. "Už se můžeš otočit." Houknu na Liama a posadím se na pohovku, obouvající si lodičky, zatímco on si stáhne rukávy košile a oblékne si sako. Kravatu ale nechá ležet přehozenou přes opěrku křesla. "Můžeme?" Zeptá se s nadzvednutým obočím. Jen přikývnu a vstanu, následující Liama ke dveřím ložnice. Tentokrát jde první on. Poslušně cupitám v jeho stínu a odhaduji, jak daleko bych se od něj musela dostat, aby se mi podařilo utéci.  

Mlčky pozoruji domy, míhající se za oknem auta, osvětlené pouze pouličními lampami . Pokud by se mi přeci jen podařilo utéci, pokud bych získala zpět svoji svobodu, stal by se ze mě jeden z NICH. Opovrhovala jsem jimi, shlížela na ně jako na nicotnou, odpornou špínu bez práva na existenci. Bezdomovci, feťáci, prostitutky. Kdybych utekla, stala bych se jednou z nich. Neměla bych kam jít, bez peněz, rodiny a dokladů by mi nakonec nezbylo nic jiného, než se snížit na jejich úroveň. Otřásla jsem se při té představě a přitáhla si kolena blíž k tělu. Choulila jsem se na zadních, kožených sedačkách luxusního Bentley, za jehož volantem seděl napjatý Liam. Nebyl ve své kůži a každou chvíli směřoval svůj pohled ke zpětnému zrcátku, kontrolující, jestli nás někdo nesleduje. Nechápala jsem jeho přehnanou starostlivost, stejně jako jsem nechápala, proč by mě někdo chtěl unést? Přese mě k Zaynovi cesta rozhodně nevedla, tím jsem si byla jistá. Neohrozil by sebe a ni své obchody jen kvůli své hračce.  

Zápach dezinfekce, prázdné, bílé chodby, kterými se prochází pacienti s propadlými tvářemi a prázdnými pohledy. Cítím chlad, smrt. Před vchodem do nemocnice zaváhám, což se nelíbí Liamovi, který mě násilím vtáhne dovnitř.