Lost Boys |FF One Direction cz|

-Who is he?-

Taaakže! Opět se snažím dodržovat každý den nová kapitola, bohužel, mám pocit, že mi to dlouho nevydrží :( No nic! 

Děkuju všem za hvězdička a dokonalé komenty!!! JSe prostě nejlepší a vy to víte! Užijte si další kapitolku :D

Nikdy jsem se v jejich společnosti necítila dobře, jako bych mezi ně nepatřila. Nebyla jsem jako oni, nechtěla jsem být, jako oni.  

Poprvé v životě jsem byla vděčná za Zaynovu bezprostřední blízkost. Rukou mě objímal kolem pasu, zatímco druhou měl ležérně zasunutou v kapse tmavých kalhot od obleku. Všichni ho zdravili, někteří pokývnutím hlavy, jiný pozvednutím ruky a někteří se dokonce obtěžovali vypustit z úst několik slov. Mohli se tvářit, že ho rádi vidí, ale byla to jen laciná přetvářka, kterou jsem během chvíle prokoukla. Nepřijali ho mezi sebe, protože oni byli někdo, zatímco Zayn byl...kdo vlastně Zayn byl? Nic jsem o něm nevěděla, snad jen to, že i přes jeho bohatství a vliv ho New Yorská smetánka nepřivítala s otevřenou náručí a už vůbec ho nechtěla ve své blízkosti. Věděl to? Těžko říci, jeho kamenný výraz byl dokonalý, nedával znát žádné emoce. 

"...určitě přijdeme na nějaké řešení. Rád jsem vás viděl." Rozloučí se Zayn s obtloustlým mužem, honosícím se titulem senátor města a zamířil si to k tanečnímu parketu. Letmo se ohlédnu a spatřím senátorův nenávistný, pohrdavý pohled, kterým propaluje Zaynova záda.  

"Smím prosit?" Otočím se zpět k Zaynovi. Už to nevydržím, nemůžu dělat, že je všechno v pořádku, protože není. "Zayne, měli bychom odejít." Špitnu a nesměle mu pohlédnu do očí. Zacukají mu koutky. "Proč myslíš?" Povzdechnu a potlačím nutkání otráveně protočit oči. "Možná proto, že tu nejsme vítáni?" Navrhnu. "Nebo taky proto, že zatímco ve tvé společnosti se všichni tváří, jak rádi tě vidí, za zády tě pomlouvají a snaží se přijít na to, jak tě obrat o všechny peníze?"  

Jeho ústa se roztáhnou do širokého úsměvu, který vidím poprvé v životě. Není to chladný, výsměšný, ani provokativní úsměv. Je vřelí, přirozený. "Já vím maličká." Kývne hlavou a hřbetem ruky mě pohladí po tváři. "Zatanči si se mnou, prosím." Povytáhnu obočí a nasadím zmatený výraz. "Ty-ty to víš? A stejně na tyhle akce chodíš? Pohybuješ se mezi nimi a je ti úplně jedno, co si o tobě myslí?!" Jeho úsměv se ještě rozšíří, odpovědi se ale nedočkám. Uchopí mě za ruku a dovede do středu tanečního parketu.  

"Já to nechápu." Zavrtím hlavou a nechám se Zaynem vést. Jeho kroky jsou bezchybné, plynulé a sebejisté. "Nech to být maličká, nezáleží na tom, co říkají. Chtějí pomlouvat? Ať pomlouvají. Dokud je to mé jméno, které špiní, je mi to jedno, ale pokud se to začne týkat tebe..." Jeho rty se přiblíží k mému uchu. "...vezmu jim všechno a nechám je trpět tím nejbolestivějším způsobem." Nepatrně se zachvěji, těžko říci, jestli to způsobila jeho slova, nebo rty, lehce se otírajíc o mé ucho.   

Cítím na sobě jejich pohledy, ale podobně jako Zayn se je snažím ignorovat. Všimne si mé nervozity a přitáhne si mě blíž k sobě. "Chceš jít pryč?" Zašeptá a na mé přikývnutím reaguje úsměvem. Zatímco ostatní páry kolem nás stále tančí, Zayn se zastaví a nastaví mi rámě, jako správný gentleman. "Kam to bude baby girl?"  

Obsluha čínské restaurace na nás kouká jako na blázny, ale je mi to jedno. Konečně se cítím opět šťastná, sama sebou. Cpu se čínskými nudlemi se zeleninou a zapíjím je příliš sladkou limonádou, kterou by mi Angela určitě neschválila. Hodiny hlásí půl jedenácté večer a prostory bistra jsou až na mě a Zayna prázdné, což mi plně vyhovuje. Nepotřebuji další čumily, kritizující naši večerní garderobu. Když jsem nadiktovala řidiči Zaynovi limuzíny adresu mého oblíbeného podniku, nečekala jsem, že nás tam skutečně zaveze. Přeci jen to nebylo místo, kam by zbohatlíci běžně chodili na večeři. Nacházeli jsem na opačné straně města v jedné ze zapadlých čtvrtí, ve kterých je lepší v noci nevycházet na ulici, ale Zayn si kupodivu nestěžoval. Mlčky seděl naproti mně, věnující se své porci suši a jen občas mi věnoval zářivý úsměv, jehož význam jsem nebyla schopná rozluštit. 

"Co se děje?" Povytáhl obočí, když zpozoroval můj upřený pohled. "Nic moc, jen nechápu, proč se chováš jako naprostý k***t, když umíš být celkem fajn." Pokrčím rameny a nevěřím, že jsem to řekla nahlas. Zkousnu si spodní ret a sklopím pohled, probodávající očima desku stolu. Polekaně sebou škubnu, když zaslechnu pobavený smích a nejistě vzhlédnu. Opravdu se směje. Sako má odložené na vedlejší židli, stejně tak motýlka. Košili má u krku rozhalenou a její rukávy vyhrnuté až k loktům, díky čemuž je vidět jeho potetovaná paže. Jeho tvář je stejně krásná, jako vždy, ale už není chladná, netečná, už nepřipomíná sochu vytesanou z mramoru. Je uvolněný, v očích mu pohrávají jiskřičky, které nemají nic společného s jeho sexuální touhou a na tvářích se mu objevují nepatrné dolíčky, kterých jsem si nikdy dříve nevšimla, protože se nikdy předtím neusmíval. Jako by se z něj během jediného večera stal úplně jiný člověk. 

"Nemůžu si dovolit, být takový, jakého by si mě chtěla." Nepatrně se zamračím a na okamžik se přestanu věnovat čínským hůlkám, se kterými svádím urputný boj už od chvíle, co jsem je poprvé vzala do ruky. Nikdy se mi nepodařilo naučit se s nimi pořádně jíst. "Jak můžeš vědět, jakého bych tě chtěla?" Ušklíbne se. "Prostě to vím a na rovinu říkám, že takový nikdy nebudu, nejde to." Povytáhnu obočí. "Proč? Protože je snazší být bezcitný parchant?" Povzdechne. "Nemluv o věcech, kterým nerozumíš." Poučí mě. "Tak mi to vysvětli."  

Čekám. Netuším, jestli jsem překročila pomyslnou hranici Zaynovi trpělivosti s mou zvědavostí, nebo jsem snad narušila jeho štít, za kterým se z nepochopitelného důvodu před všemi skrýval. Na druhou stranu to bylo pochopitelné, zločinec se přeci nebude svěřovat se svým životním příběhem každému na potkání. Mlčky vyčkávám, na jeho reakci a pohledem skenuji každý detail Zaynovi perfektně tvarované tváře. Jako to, že jsem si toho nikdy nevšimla? Brala jsem ho jen jako arogantního, násilnického tyrana, věznící ho mě jen pro zábavu. Nikdy jsem se nepodívala do hloubky, nikdy jsem si ho neprohlédla očima téměř osmnáctileté dívky, která stejně jako všechny její vrstevnice toužila po pozornosti muže, která ji byla poskytována, ale ona ji tvrdohlavě odmítala. 

"Myslíš si, že jsem byl vždycky takoví?" Vytrhne mě z mých myšlenek jeho melodický hlas. "Myslíš, že jsem se narodil do mafiánské rodinky a k desátým narozeninám dostal místo X-Boxu revolver?" Netuším, kam tím míří. "Ne, měl jsem svůj obyčejný život, který se v mnohém podobal tomu tvému, až na onen detail, že jsem se nenarodil do bohaté rodiny. To co dělám a to, kým jsem, má svůj důvod." Zašeptá. Nejsem jako on, cítím jeho bolest, kterou v sobě skrývá, bolest, jejíž původ je pro mě záhadou a tuším, že jí ještě nějakou chvíli zůstane, protože Zayn mi nevěří a kdo ví, jestli nikdy bude?  

"Zayne?" Pohlédne mi do očí. "Děkuju za dnešek." Pousměje se. "Může to tak být pořád, jen už se mnou prosím přestaň bojovat..."