Lost Boys |FF One Direction cz|

-Monstr-

♦ Co si budeme nalhávat, povídka jde pomalu ale jistě do kytiček :( je mi to líto a omlouvám se za to, protože vím, že je to má chyba, jste úžasný čtenáři a já vám za všechno moc děkuji

Všechno kolem mě se zdá cizí, nic z toho, co vidím, nepoznávám. 

Stojím uprostřed přeplněného šatníku a cítím se ztracená. Oblečení má moji velikost, stejně tak boty a veškeré doklady v peněžence, kterou jsem objevila uvnitř jedné z mnoha kabelek, nesou moji fotku a jméno.  

Rylance Isabella Cambell, tak znělo mé celé jméno. Narozena pátého listopadu v New Yorku, USA. Nic víc o svém životě nevím.  

Má ztráta paměti nebyl dar, jak se mi Olivia snažila namluvit, ale prokletí. Raději bych se potýkala se svojí minulostí, než žila ve sladké nevědomosti. Lhala mi, všechno co o mém životě řekla byla pravděpodobně lež, v které se teď utápím bez šance na záchranu.  

Sáhnu po nejbližším ramínku a v rychlosti si natáhnu béžové džínsy. V poličce najdu jednoduchý, lososový svetr a cestou zpět do ložnice si ho přetáhnu přes hlavu. Můj pohled spočine na kožené pohovce, neodešel.  

Od chvíle, co jsem přijeli do Zaynovi vily, uběhla možná hodina. Nejprve jsem na několik dlouhých minut zmizela v koupelně a marně se ze sebe snažila smýt krev. Přestože má pokožka byla během chvíle bez poskvrnky, uvnitř jsem se stále cítila špinavá. Následoval šatník, který byl splněným snem mnoha dívek, ale já se ve své situaci z té hromady luxusního, drahého oblečení zkrátka nedokázala radovat.  

Stojím jen několik málo kroků od něj, opětující jeho upřený pohled. Když vstane a zamíří ke mně, neustoupím. Zdá se, že jeho objetí je na tomhle všem to jediné správné. Když si mě tiskne ke své hrudi, nemám potřebu přemýšlet nad věcmi, soužící mou mysl.  

Omotá ruce kolem mého pasu a jemně si mě přitáhne do náruče. Ucítím vůni jeho drahé kolínské a cosi uvnitř mě se pohne.  

_"Ray?" Zašeptá.   

"Ano?" Vzhlédnu. Výraz v jeho tváři mě na okamžik vyděsí.   

"Je všechno v pořádku?" Znejistím. Zavrtí hlavou.   

"Nic není v pořádku. To, co jsem ti udělala, není v pořádku." Zamračím se, nechápu, kam tím míří. "Chtěl jsem, abys mě milovala, abych byl celý tvůj svět. Bylo mi jedno, jak toho dosáhnu a teď toho tolik lituji. Donutil jsem tě k tmou, nedal jsem ti na výběr, ublížil jsem ti. Kdybych to mohl vzít zpátky, udělal bych to, ale to nemohu." Jsou to slzy, so mu stékají po tváři?_   

Vyplašeně se od něj odtáhnu. Zamračí se, ale nepokouší se mě zadržet. "Co se děje?" Zašeptá zmateně. 

_"Chci, aby tohle všechno bylo skutečné, abys mě doopravdy milovala ze své svobodné vůle a ne proto, že musíš. Tolik věcí bych udělal jinak..." Povzdechne. "Je příliš pozdě na to, litovat, ale není pozdě vrátit ti to, co jsem ukradl, není pozdě na to, nechat tě jít." _

"Nechal jsi mě jít." Zašeptám. "Olivia říkala, že sis mě koupil a-a..." Jeho pohled mě zabíjí. Je v něm tolik lítosti a bolesti, kterou mu způsobuji svými slovy. "Nechal jsi mě jít." Zopakuji.  

"Tolik jsem po tobě toužil..." Povzdechne a usedne zpět na pohovku. "Vídal jsem tě ve svém klubu, kam jsi chodila. Vzorná, tatínkova holčička, tak tě viděli jiní, ale to byla jen maska. Já znal tvé skutečné já a když se naskytla příležitost tě mít, neváhal jsem. Tvůj otec tě prodal za přežití firmy a pro mě, to byl ten nejlepší obchod v životě. Nechal jsem tě jít kvůli tomu, co si mi provedla. nechtěl jsem to, nežádal o to, měla jsi být jen zábava, způsob jak si dokázat, že můžu mít všechno, co chci, ale celé se to zvrtlo." Bezradně zajede rukou do vlasů, je bezmocný, tak zranitelný.  

"Zamiloval jsem se a nedokázal žít s pocitem, že má láska není opětovaná. Doufal jsem, že když odejdeš, vezmeš sebou i všechno to, co k tobě cítím, ale to se nestalo. Potřeboval jsem tě tehdy, potřebuju tě i teď a vždycky tě potřebovat budu. Dám za tebe cokoli, své peníze, své jméno, svoji duši. Pokud budeš chtít odejít, nebudu ti bránit a slibuju, že už mě nikdy neuvidíš."  

Byl mojí jedinou kotvou v tomhle temném světě, nemohla jsem ho opustit. Byla tehdy jeho láska skutečně neopětovaná? Ne, nemohla být, kdyby byla, nepociťovala bych teď to, co cítím. Ne po tom, co jsem o celou svoji minulost a její jednotlivé dílky, které ji tvořily, přišla.   

"Nechci odejít." Hlesnu a zahlédnu jeho udivený výraz. "Já myslím že..." Vydechnu. "Myslím, že jsem tě..." Prudce vstane a než stačím své myšlenky vyřknout na hlas, zastaví mě.  

Jeho hebké rty se zlehka dotknou mých v němé otázce, na kterou bez váhání odpovím. Pokud jsem do té chvíle byla na pochybách, jeho polibek je do jedné vymazal. Mohli mi vzít vzpomínky, ale city, zakořeněné hluboko v mé duši, mi ukrást nemohli.  

                                                              ♦♦♦ 

Nepatrně se mi třese ruka, když Zaynovi na mapě označuji přibližné místo, kde se nachází Oliviin byt. Opatrně mi vezme tužku z ruky a přitáhne si mě k sobě. "Postarám se o to, nikdo už ti neublíží, slibuju." Vtiskne mi něžný polibek na čelo. "Olivia není žádný ochránce nevinných, je to jen pomstychtivá mrcha, co se skrývá za přízviskem Boss." Pronese šeptem. "To kvůli mně tohle dělá, já to monstrum stvořil a budu to já, kdo ho pošle na věčnost."