Emirial

2. kapitola - kniha

Byla chladná podzimní noc a já seděla na hradbách pevnosti, skryté hluboko v lese v kopcovitém terénu s Thermií u nohou, tentokrát měla podobu lišky jako vždy, když jsme byli na hradbách. Zlodějská pevnost měla tvar čtverce. Ze tří stran byli podlouhlé budovy ve kterých byli stáje, kuchyň, pokoje a naše soukromé vězení. Na té třetí straně byli jen hradby na kterých většinou byl jen jeden zloděj. Nebylo úplně třeba hlídkovat, jelikož se celá naše pevnost skrývala za kouzelnou zdí. Pokud jste tedy došli až před naší pevnost, nic jste neviděli. Jen skálu vyvolanou iluzí. Přes tuhle zeď se dostali jen zloději patřící do našeho cechu. Ti ostatní měli smůlu a i velký problém toto místo vůbec najít. Často jsem sedávala na střeše budovy ve , které se nacházel i můj vlastní pokoj. Měla jsem z ní výhled na rozlehlé lesy kolem a na nedaleké šeptající údolí. Tam se nacházelo místo, kde jsem strávila opravdu velkou část svého života. Tím místem byl šeptající vodopád. Pevnost byla obehnána lesem, ale na jedné straně jsme měli paseku. Tam se moc zlodějů nezdržovala, ale m se to místo líbilo bylo jako by sem ani nepatřilo. Z hradeb bylo možné dohlédnout až do nedalekého městečka Umraku. Naše pevnost byla postavena z kamenů nijak zdobená ani upravovaná. Prý to původně byla pevnost královských vojáků, ale postupem času se na ní zapomnělo a tak se jí ujali zloději. Teď už tu zloději žijí téměř dvě století. 

Ještě jsme se neshodli jaká podoba bude pro Thermi nejlepší, a tak byla každou chvíli něčím jiným. Ridicusovi se to samozřejmě moc nelíbilo rád by viděl, že už mám vybráno, jenže v tomhle jsem si ještě nebyla úplně jistá ani Ther nevěděla co je jí nejpohodlnější. Samozřejmě jsme, ale chtěli aby byla něčím co se váže ke čtvrté kastě byla jsem mezi zloději šťastná.

Zrovna jsem si četla v knize, kterou jsem našla mezi věcmi, které Ridicus sebral z místa, kde mě našel. Byla to kniha s nápisem Zapomenuté dějiny. Bylo tam vše o historii našeho světa i věci, které už byli dávno zapomenuty objevila jsem jí teprve nedávno, nikdy mě to k ní totiž netáhlo. Chybělo v ní několik stran a byla potažena kůží. Teď, když jsem starší a vím co se tam píše, a že je to zajímavé, tak se do ní ráda nořím. Hned na první straně je věnování nebo spíš vzkaz, kterému stále nerozumím.

Drahá Kitness,

Posílám ti tuto knihu zapomenutou poštou v domnění, že u tebe bude ve větším bezpečí než u mě na severu. Uchovej jí před zraky všech kdo by jí chtěli zničit. Věřím, že se tvé dceři bude hodit víc než mě. Opatruj se a dávej si pozor časy temna se blíží.

S přáním pevného zdraví a brzkého shledání tvůj B.K.

Ať jsem se ptala kdekoliv a snažila se cokoliv zjistit, nenašla jsem nikoho s iniciály B.K. kdo by znal mou matku a vysvětlil by mi odkud jí zná a proč jí poslal tuhle knihu, musel o mě vědět něco víc, když napsal, že se mi jistě bude hodit. Thermia nechápala proč o to mám takový zájem a proč jsem za informace utrácela tolik těžce získaných peněz, ale nechala mě dělat si co jsem chtěla, věděla, že mě nepřiměje přestat. Chtěla jsem zjistit, jestli B.K. není třeba můj otec. To mi vrtalo hlavou od chvíle, kdy jsem si to věnování přečetla. Matka mi o něm nikdy nic neřekla jen to, že zmizel. Za otce budu vždy pokládat Ridicuse, protože mě vychoval, ale přála jsem si zjistit, kdo by byl tak bezcitný, aby opustil těhotnou ženu a vlastní dítě.

Když už mě omrzelo sezení na střeše šla jsem si většinou už jen lehnout. Slezla jsem po zdi do okna svého pokoje a schovala se pod peřinu a pak prostě usnula. Dřív to, ale tak jednoduché nebylo. Ještě tři roky po tom co mě sem Ridicus dovedl, jsem měla noční můru ve které se tahle strašná událost s pádem do propasti stále opakovala. Pak jednoho dne prostě přestala a já měla pokoj. Do dnes si ovšem pamatuji, jak u mě Ridicus trávil noci, aby mě vždy, když jsem se probudila ujistil, že jsem v bezpečí a že to byla jen noční můra.