Emirial

17. kapitola - stříbrná věž

Akaris

Bylo to jako z jiného světa. V jeskyni zářili modré drahokamy a působili jako hvězdy. Užasle jsem vydechla. Magnus s Riwenem se na mě otočili. Já jen mykla rameny. Riwenovi se zvláštně zablesklo v očích a Magnus se jen usmál. Došli jsme až na konec chodby, kde na nás čekal muž v hnědém rouchu s kápí na hlavě. „Vítám vás." Pronesl a svou holí bouchnul o zem. Za ním se pak otevřeli dveře. Nebylo za nimi nic vidět, jen černočerná tma. Zaváhala jsem a Riwen to nejspíš vycítil, protože se na mě otočil. Chtěl mi podat ruku, ale já se sebrala a vešla sama. Obklopila mě černočerná tma a pak se objevilo ostré světlo.

Když jsem se pořádně rozkoukala nevěřila jsem vlastním očím, stála jsem na ostrově uprostřed mraků na kterém se tyčila krásná věž, která působila jako ze stříbra. Měla okna srovnaná pod sebou a působila opravdu obrovským dojmem. Byla Tak vysoká, že nebylo úplně možné dohlédnout na její střechu a na to, aby jste jí objali by bylo potřeba minimálně sta lidí. Konečně jsem jí viděla, tu tajemnou stříbrnou věž. Stála jsem na místě až moc dlouho, protože se k mému uchu naklonil Riwen. „Hlavně se netvař překvapeně." Jen jsme se na něj podívala s protočením očí. „Trhni si." Vyplázla jsem na něj jazyk a následovala muže v rouchu.

Riwen

Působila roztomile, když tam tak stála a překvapeně koukala na věž. Naklonil jsem se k jejímu uchu abych jí trochu vyvedl z míry a zašeptal jsem. „Hlavně se netvař překvapeně." Ona se ani nehla až po chvíli se na mě podívala, protočila očima. Řekla mi. „Trhni si" a odešla. Zamnou se ozvalo. „Ouuu Riwenovo první odmítnutí. Asi jí tím svým šarmem nedostaneš, tahle je jiná brácho." Poklepal mi soucitně na rameno Konell. „Zabolí co?" Rýpnul si i Magnus. „Ale já se jí..." ani jsem to nedokončil, protože už pokračovali v cestě a stejně mě neposlouchali.

Akaris

Zastavili jsme před dveřmi do věže. Muž v rouchu se na mě podíval. „Odevzdej mi svou hůlku prosím." Zaraženě jsem se na něj podívala. „Proč vám mám dát svojí hůlku?" On spojil ruce před sebou. „Než ověříme, že jsi skutečná hvězdonoška musíme ti odebrat hůlku, aby jsi se o nic nemohla pokusit." Nedůvěřivě se na mě podíval. „Vy mi nevěříte? Je to, protože jsem zlodějka? Dochází vám, že já tu vůbec nemusím být?" On mě zastavil. „Ne prosím, tak to není je to jen tradiční postup. Mezi námi, já vám nevěřím, ale na mě nezáleží." Naštvaně jsem se na něj podívala a chtěla mu říct něco hezky od plic, ale někdo mě předběhl. „Přestaňte jí urážet ano, je to člověk jako každý jiný." muž v rouchu trochu couvnul pod tlakem Riwenova pohledu. Pak jsem vytáhla hůlku z boty a vrazila mu jí do ruky a vešla dovnitř.

Věž byla zevnitř, tak čtyřikrát větší než z venku. „Následujte mě prosím." Pronesl muž, který měl momentálně v držení mojí hůlku a na paty se mu lepil strážce v podobě ježka. „Nyní to bude probíhat následovně, odvedu tě do tvého pokoje, kde se převlečeš do ... slušnějších šatů." Pohrdavě si mě prohlédl. „ Máte semnou nějaký problém?" On jen zakroutil hlavou. „Jistě, že ne." Neznělo to moc přesvědčivě.

Když jsme vešli do mého pokoje překvapilo mě, že se dost podobá tomu co jsem měla u Athertona. Kulatý, s velkou postelí s nebesy modré závěsy a povlečení. Jediné co mu chybělo bylo to střešní okno. Na druhou stranu se za jednimi dveřmi skrývalo jezírko ve, kterém se dalo jistě skvěle odpočívat. Na posteli jsem našla to co jsem si měla vzít. Mělo to hnědou barvu stejnou jako roucho toho muže akorát tohle byli šaty s dlouhými rukávy a v pase převázané stříbrným provázkem. Z vlasů jsem si udělala jen nějaký drdol, abych trochu vypadala a pak jsem se posadila na židli. „Co je to tady s těmi lidmi?" Pronesla Thermi najednou. „Já nevím, mají předsudky, protože jsem zlodějka." Thermi se posadila na stůl a podívala se na mě tím zkoumavým pohledem, který jsem nesnášela. „Co?" Ona nadzvedla obočí? Jestli se tomu tak dá u draků říkat.